Příběh: Hluk
„Utekla jsi z hradeb, ty blázne, a teď chceš zpět do domu, kde už není nic tvého!“ křičel Mikuláš a sevřel ruku svého bratra tak silně, až mu zbělelly klouby.
Stáli na pravém břehu potoka Okluky. Voda pod nimi šuměla chladně a neustále, jako by chtěla utopit každé slovo, které právě vyslovili. Vzduch voněl po vlhkém dřevě a rozkládajícím se bahně z říčního koryta. Před nimi se tyčila dřevěná tvrz, její stěny z tlustých kmenů se v šeru zdály být jako mříže velké klece. Byla to doba, kdy se v těchtozemích hradilo z toho, co bylo po ruce, a dřevo hnillo rychleji, než se stíhalo nahradit.
Jan se nevytrhl. Díval se jen na horní okno hlavní komnaty, kde v okenní špalíci stála postava. Nebyla to žena, nebyl to muž. Byla to jen šmouha temnější než samotná noc, která se nehýbala. Janovi se třásly rty a z plic mu unikl krátký, přerušovaný hňuk.
„Ona tam je, Mikuláši. Slyším ji. Šeptá moje jméno, i když víme, že ji pohřbili pod základovými prázdnými místy, než stěny vůbec vyrostly,“ vydechl Jan.
Mikuláš zprudka pustil bratrovu ruku a s odporem na něj pohlédly. Janův pohled byl prázdný, oči měl rozšířené a zornice malé jako špendlíky. Od té doby, co se vrátil z cesty za hory, přestal jíst a spát. Jen takto stával u potoka a hleděl na dřevěnou tvrz, jako by ho k ní táhl neviditelný řetěz.
„Nikdo tam není. Je to jen vítr v prázdných chodbách. Pojďme pryč, než nás někdo uvidí,“ přikázal starší z bratrů a táhl Jana směrem k lesním cestám.
Jenže Jan se náhle zastavil. Jeho boty zapadly do bláta, ale on to nevnímal. Pomalu zvedl ruku a ukázal na hradby. Tam, kde se dřevo setkávalo s hlínou, začínal stoupat tenký, bílý dým, přestože v tvrzi nehořela žádná zvíře. Dým se netvařil jako oheň, spíše jako prsty, které se snažily dopřát k nim.
Jan se s náhlým, zvířecím zakřičením vytrhl z sevření a rozběhl se k bráně. Mikuláš ho pronásledoval, jeho boty těžce tloukly do mokré země. Slyšel, jak Jan vběhl do nádvoří, slyšel, jak s bouřlivou silou narazil do dřevěných dveří, které s hlučným skřípěním ustoupily.
Když Mikuláš vběhl dovnitř, bylo tam ticho. Tak hluboké, že slyšel vlastní tlukot srdce v uších. Nádvoří bylo prázdné. Vzduch zde byl náhle ledový, přestože byl horký srpen. Vůně bahna zmizela a nahradila ji těžká, dusivá vůně starého lnu a něčeho, co připomínalo železo.
„Jane!“ zavolal Mikuláš, ale jeho hlas se neodrazil od stěn. Zvuk byl pohlcen, jako by stěny tvrze byly z vaty.
Všiml si, že na zemi leží Janův plášť. Byl složen pečlivě, skoro rituálně, přes práh vstupní síně. Jan byl pryč. Žádné stopy v blátě, žádný zvuk kroků v horních patrech, žádný křik. Jen ticho a ten zvláštní chlad, který pronikal až do kostí.
Mikuláš pomalu vzhlédl k hornímu oknu. Postava tam stále stála. Jenže teď už nebyla sama. Vedle ní stál někdo druhý. Postava měla stejný držení jako Jan, stejnou výšku a stejný náklon hlavy. Obě postavy se současně pohnuly a pomalu, synchronně, zvedly ruku v gestu pozdravu.
Mikuláš se s hrůzou v srdci otočil a utekl pryč z tvrze, z místa, které v oné chvíli přestalo být domovem a stalo se pastí.
Dnes už dřevo dávno zmizelo a nahradily ho kameny, které přežily staletí. Lidé přicházejí do sálů, sedí v kavárně a procházejí se chodbami, které jsou nyní světlé a čisté. Jen někteří návštěvněk přiznají, že když v tichu stojí v horních prostorách, cítí náhlý poryv mrazu a mají pocit, že je někdo pozoruje z míst, kde už žádné okno není.
Kdo jednou vstoupí do hloubky těchto zdí, možná zjistí, že některé dveře se zavřely před staletími a to, co uvnitř zůstalo, stále čeká na svého bratra.