Příběh: Jeruzalémská synagoga
„Tady to končí, pane Loewitzu, víc už vám z těchto zdí nevydám!“ zakřičel stavitel a prudce pustil držení plánů, které v ranním chladu praskaly jako suché větve.
Ignác Loewitz však neposlouchal. Stál uprostřed síně, kde se právě dokončovaly poslední detaily maurských ornamentů, a zíral do prázdna. Vzduch v prostoru byl hustý, nasycený vůní čerstvé vápnice a laku, která mu leptala nosní sliznice. Kolem něj se vznášel prach, zlatavý v paprscích světla pronikajících vysokými okny. Ignác nebyl architekt ani duchovní, byl to muž, který sbíral zvuky. Věřil, že každá budova má svou vlastní píseň, svou vnitřní harmonii, která odráží duši lidí, jež v ní budou žít.
Když se ztichla hluk dělníků a v sále zavládlo ticho, Ignác zavřel oči. Najednou to slyšel. Nebylo to ticho, ale hluboký, vibrující tón, který nepocházel z žádného nástroje. Byl to zvuk, který zněl jako tisíce hlasů šeptajících najednou, přestože v místnosti nebyl nikdo kromě něj a rozzuřeného stavitele. Tón se vlnil od jedné stěny k druhé, odrážel se od barevných vzorů na stropě a stoupal vzhůru k nebesům.
„Slyšíte to?“ vydechl Ignác a ruka se mu třesla, když ji zvedl k uchu.
Stavitel jen zmateně zamával rukou a začal mluvit o termínech, o císařském jubileu a o tom, že v ulici vedle se už hádají o to, zda zpěv z tohoto chrámu nebude rušit klid v kostele svatého Jindřicha. Ignác ho však už nevnímal. Ten zvuk byl tak intenzivní, že mu začala brnět kůže na předloktích. Byl to zvuk paměti. Cítil, jak se do těchto nových zdí vtéká bolest z trojů zbořených synagog, které musely ustoupit novému plánu města. Bylo to, jako by budova nasávala do sebe všechno, co bylo ztraceno v ghettu, a uchovávala si to v každé dlaždici a každém lístku ornamentu.
Ignác se začal pohybovat po sále, hledal zdroj té vibrace. Zastavil se u jednoho z pilířů, kde barvy secesního stylu vytvářely složité geometrické tvary. Přiložil ucho k chladnému kameni a v ten moment se zvuk změnil. Už to nebyl šepot, ale jasný, čistý tón jedné jediné loutny. Hudba byla tak krásná a zároveň tak bolestivá, že Ignác klesl na kolena. V tu chvíli uviděl v odrazu vyleštěné podlahy postavu. Byl to muž v starobylém oděvu, který tam nestál, ale zdál se být součástí samotné architektury, vpletený do maurských vzorů jako stín.
Muž se k němu neotočil, ale Ignác slyšel jeho hlas přímo ve své hlavě: „Zde bude všechno uloženo. Ne jen modlitby, ale i to, co lidé budou muset jednou opustit.“
Ignác vyhrkl otázku, chtěl vědět, co to znamená, ale vteřinu poté se zvuk utrhnul. Jako když někdo prudce zavře těžké dveře. Nastalo absolutní, hňuchavé ticho. Stavitel ho už jen nevítal, ale s nepochopením tahal za rukáv a nuřil ho ven, aby nepřekážel v posledních úklidech před zasvěcením.
Loewitz opustil budovu s pocitem, že v místnosti nechal část své duše. Celý zbytek života se vracel do Jeruzalémské ulice, stál před synagogou a naslouchal. Nikdy už ten zvuk neslyšel, ale věděl, že tam je. Věděl, že budova není jen z kamene a barev, ale že je to obrovský trezor, který v sobě uzamkl něco, co se nesmí ztratit.
Když se o mnoho let později synagoga stala skladištěm vyvlastněného majetku, Ignác, už jako starý muž, jen smutně přikývl. Pochopil, že slova onoho stínu byly pravdivé. Budova se stala strážcem věcí, které ztratily své majitele, a zároveň strážcem zvuků, které už nikdo z živých neuměl zahrát.
Kdo dnes vstoupí do síně a v naprostém tichu přiloží ucho k jedné z barevných stěn, možná ucítí jemné brnění v prstech a zaslechne ozvěnu loutny, která stále hraje pro ty, kteří už nemají kam jít.