Příběh: restaurace Na Slamníku
Táhni tu nit, Mikuláši, jinak to plátno roztrháš! Mistr Matěj srazil učeňovi ruku tak silně, až jehla s kovovým cvaknutím dopadla na prázdné dřevěné stoly. V dílně proudil pach syrového plátna a zhořklého tahu svíček, které v průvanu zběsile plápolaly. Mikuláš se podíval na svou práci. Na pevném bílém plátně, které mělo sloužit jako letošní slamník, už byly vyšívány postavy panny a mládence, obklopené pestrobarevnými mašlemi. Jenže mezi nimi se objevilo něco dalšího.
Tenký, zlatavý steh, který Mikuláš do látky nevložil, tvořil obrysy třetí postavy. Byla to štíhlá, bezobličejná stín v plátně, která se zdála být v pohybu, jako by se snažila vyklouzat z tkaniny ven. Učeň polkl a ruka se mu začala třást. Zkusil nit vytrhnout, ale prsty narazily na něco, co nebylo plátnem. Látka pod jeho prsty pulzovala.
Mistr Matěj si u toho nechal pomáhat tichem, jen mračil a hnal ho k dokončení práce. Slamník musel být připraven. Celá řemeslná cech pražských krejčů už čekala, aby plátno povesili na břízu a v řadách doprovodili až k Podbabě. Mikuláš se na tu zlatou postavu díval celou noc. S každým úderem srdce se postava na plátně posunula o milimetr blíže k okraji, jako by hledala cestu ven do světa živých.
Když pak v hřasnicích vyvázali slamník na břízu u Dolejší krčmy, vzduch byl hustý a vlhký. Dav tancoval, muži pili víno z hliněných pohárů a smích se mísil s hlučností zvířat v sousední stodole. Mikuláš stál stranou, oči upřené na břízu. V momentě, kdy první tancující pár dopřál slamníku první dotek, stalo se něco, co zastavilo i největší hlučence.
Zlatá postava na plátně se prudce pohnula. Nebyl to vítr. Látka se nevlnila, ale postava v ní skutečně vykročila. Z plátna vystoupil průsvitný, zlatavý prst a ukázal směrem k základům krčmy, přesně tam, kde se stěna setkávala s vlhkou zemí. V tu chvíli se z hloubi budovy ozval zvuk, který připomínal tisíce šeptajících hlasů, přestože v krčmě nebylo v tu chvíli nikdo, kdo by mohl mluvit.
Lidé v hrůze ustoupili. Hudba utichla a ticho, které následovalo, bylo tak hluboké, že bylo slyšet jen praskání dřeva v ohni. Mikuláš vyběhl k bříze a chtěl plátno strhnout, ale vteřinu předtím, než ho dotkl, zlatá postava s posledním, tichým výkřikem, který slyšeli jen ti nejblíže, zmizela. Nezůstal po ní ani jeden steh, ani jedna nit. Plátno bylo opět čisté, s pannou a mládencem, jako by se ta třetí bytost nikdy neobjevila.
Jenže na zemi, přesně v místě, kam zlatý prst ukázal, zůstala vypálená stopa. Malý, dokonale kruhový otisk, který žhavě žhnul rudě i v nejtmějším stínu. Mistr Matěj se pokusil stopu zakrýt hlínou a kameny, ale žár z ní neustál. Říkalo se, že tam Dolejší krčma stojí na místě, kde se kdysi setkaly dvě cesty, z nichž jedna nevedla do našeho světa.
Když se o roky později budova přestavovala, dělníci v základech našli pod vrstvou prachu a kamene jednu jedinou věc. Byl to kousek zlaté nitě, která nebyla z žádného známého kovu a která se v rukou kováře odmítala roztavit, i když plameny v peci dosáhly bílé barvy. Nit se v dlaních pohybovala, jako by stále hledala cestu zpět do plátna, které dávno shnililo.
Kdo dnes vstoupí do prostor hostince Na Slamníku, možná pocítí v určitých rozích místnosti zvláštní, mrazivý tah, i když jsou všechna okna zavřená. A pokud se v tichu zamyslíte, možná uslyšíte jemné škrábání jehly o plátno, které přichází odněkud z hloubi starých zdí.
Ta zlatá nit stále hledá svou cestu ven z kamene.