Příběh: Židovský hřbitov v Radeníně
Samuel Sonn přitiskl dlaně na hrubý, studený kámen a prsty přejížděl po reliéfu slunce, které jako by v šeru večera pulzovalo vlastní, vnitřní teplotou. Kolem nás nebyl slyšet ani šelest listí, jen můj vlastní, přerývaný dech a vzdálené, téměř neslyšné praskání mrazu v kořenech starých stromů. Samuel se ke mně prudce otočil, v očích měl odlesk něčeho, co jsem nedokázal pojmenovat, a jeho ruka, špinavá od hlíny a lišejníků, sevřela můj rukáv tak pevně, až mi znecitlivěly svaly na paži. Nemluv, zašeptal, ani když uslyšíš, jak se země otevírá, protože ti, kteří tu leží, už dávno nečekají na soudný den, ale na to, až se slunce na mém náhrobku znovu dotkne pravého poledne, i kdyby byla půlnoc.
Vzduch byl těžký vůní tlejícího listí a něčeho kovového, co připomínalo čerstvě vykovaný hřeb. Samuel Sonn nebyl obyčejný muž; v celém Radeníně o něm kolovaly řeči, že rozumí řeči kamenů a že stíny, které vrhá, se pohybují v jiném rytmu než on sám. Stáli jsme na návrší, kde se mezi křivými náhrobky proplétala mlha jako živý tvor. Věděl jsem, že bych měl utéct, měl jsem se vrátit k chalupám pod kopcem, kde lidé topili dřevem a modlili se k Bohu, který mlčel, ale moje nohy byly jako přikované k zemi.
Samuel se znovu otočil k reliéfu slunce. Náhle se ozvalo táhlé skřípění, jako když se třou dva kusy žuly o sebe. Nebyl to zvuk větru. Zpod náhrobku začalo vyzařovat matné, nažloutlé světlo, které neosvětlovalo okolí, ale pohlcovalo barvy světa kolem nás. Všechno kolem – staré stély, okolní stromy, i mé vlastní ruce – se změnilo v černobílý obraz, jen to slunce vytesané do kamene žhnulo jako roztavené zlato.
Viděl jsem, jak se Samuelova postava začíná chvět. Nebylo to chvění strachem, ale jako by se jeho tělo pokoušelo splynout s tou nehybnou hmotou, která ho měla po smrti přijmout. Přistoupil jsem blíž, chtěl jsem vykřiknout jeho jméno, zastavit tu hrůzu, která se mi zdála být posvátná a rouhačská zároveň. Samuel se na mě podíval přes rameno. Jeho tvář byla průsvitná, jako pergamen natažený přes lebku. Zítra, až vyjde slunce nad Radenínem, už tu nebudu, řekl hlasem, který zněl, jako by vycházel z hlubin země pod mými chodidly, ale ty se přijď podívat, až se ti budou zdát sny o světle, které nikdy nezapadá.
Pak světlo náhle zhaslo. Tma, která následovala, byla tak hustá, že jsem neviděl ani vlastní dlaně před obličejem. Slyšel jsem jen vzdálené zahoukání sovy a tlukot vlastního srdce, které bušilo o žebra jako uvězněný pták. Když se mé oči po dlouhé době přivykly měsíčnímu svitu, Samuel Sonn byl pryč. Stál jsem sám uprostřed hřbitova, mezi náhrobky, které vypadaly přesně tak, jako když jsme sem přišli. Jen ten reliéf slunce na kameni byl nyní hladký, jako by ho někdo vyleštil nebo jako by se z něj veškerá energie vytratila.
Pátral jsem po něm celé týdny. Ptali se mě v hospodě, ptal se mě i rychtář, kam ten cizinec zmizel, ale co jsem jim mohl říct? Že se stal součástí kamene? Že jsem viděl, jak noc na okamžik ustoupila něčemu, co nemá v našem světě místo? Nikdo mi neuvěřil, považovali mě za pomateného. Říkali, že na tom návrší se jen prohání vítr a že kameny jsou jen němí svědkové našich zapomenutých hříchů.
Přesto se tam občas vracím. Procházím mezi náhrobky, jejichž tvary se mi zdají každým rokem podivnější a tajemnější. Hledám to místo, kde se tehdy zastavil čas, a pokaždé, když položím ruku na kámen se sluncem, doufám, že ucítím alespoň nepatrné záchvěv tepla. Ten příběh v mých vzpomínkách nevybledl, naopak, každým dnem získává na ostrosti. Radenínský hřbitov dál střeží své tajemství pod vrstvou staletí a čeká, až někdo další přiloží dlaň k chladné žule a pochopí, proč se slunce vytesané do kamene nikdy skutečně neukrylo do stínu.