Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Hradec (Dobřejovice)

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Hradec (Dobřejovice)
Smyšlený příběh

Příběh: Hradec (Dobřejovice)

Příběh: Hradec (Dobřejovice)
❧

„Kde jsi to schoval, ty lháři!“ zakřičel Vostik a prudce přitlačil bronzovou dýku k hrdlu svého bratra. Ostří s trojúhelníkovitým hrotem se zarylo do kůže, z níž vytekla jedina rudá kapka. Kolem nich se vznášel těžký pach spáleného dubového dřeva a vlhkého kamene, který stoupal z hlubokého příkopu obklopujícího jejich domov.

Mladší z nich, Emon, jen mlčel a zíral do prázdna. Jeho zornice byly rozšířené a v očích se zrcadlila šíře oblohy nad vrcholem Hradce. V rukou svíral předmět, který do jejich světa nepatřil. Bylo to dláto, ale ne obyčejné. Jeho tělo mělo osm hran a rukojetí zdobila řezba, která připomínala vlnění řeky, jež tekla daleko pod nimi v údolí. Kov se v šeru leskl podivným, studeným světlem, které nepocházelo z ohně.

Vostik se zachvěl. Věděl, že tento předmět přišel z dálných zemí, odtud, kde hory sahají k mrakům a lidé mluví jazyky, které zní jako praskání ledovců. Jejich kmen na tomto kopci stál hrdě, chráněný valy z kamenů a hlíny, ale v noci, kdy mlha stoupala z Poněšické obory, se zdálo, že hradby nebrání nepřátelům zvenku, nýbrž drží něco uvnitř.

„Kdo ti ho dal?“ vyjel Vostik znovu, tentokrát tišejším, chraplavým hlasem.

Emon pomalu otevřel ústa, ale místo slov z jeho hrdla unikl zvuk, který připomínal skřípání kovu o kámen. Pomalu zvedl ruku s dlátem a dotkl se jím vlastní hrudi. Vteřinu poté se ozvalo tiché cvaknutí, jako by se zavřela těžká brána. Emonova tvář ztuhla v masku absolutního klidu. Přestal dýchat, přestal mrkat. Stál tam jako zkameniřelý strážce, zatímco jeho prsty stále pevně svíraly bronzový nástroj.

Vostik couvl. Pustil bratra a v panice se rozhlédl po hradišti. Slunce klesalo za obzor a stíny valů se začaly prodlužovat jako prsty obřích monster. Všude kolem něj vládlo neobvyklé ticho. Žádné štěkání psů, žádné pláče dětí, žádný zvuk kovářova kladivem. Jen vítr, který v mezerách mezi kameny hradby hvízdal melodii, kterou Vostik znal z dávných příběhů o lidech, kteří se vrátili z mrtvých, aby si vzali zpět to, co jim bylo ukradeno.

Vzal do ruky své kopí, jehož hrot byl z nejčistšího bronzu, a rozhlédl se po obvodu hradiště. Vzdálenost dvou hektarů, která dříve působila bezpečně, se najednou zdála jako nekonečná poušť. Cítil, jak mu pod nohama vibruje země. Nebyla to bouře, ani zemětřesení. Byl to rytmus. Pravidelné, pomalé tlukání srdce, které nepatřilo žádnému z nich, ale samotnému kopci.

Když se Vostik znovu podíval na svého bratra, Emon už nebyl sám. Za ním, v šeru mezi domy, stála postava. Byla vysoká, oděná v plášti z kůží zvláštivých zvířat, která v těchto končinách nežila. V rukou držela měděné hřivny, které s tichým cinkáním narážely na sebe. Postava nemluvila, jen pomalu natažila ruku směrem k dlátu, které Emon stále držel v křeči svých prstů.

Vostik chtěl vykřiknout, zavolat pomoc, ale hlas mu uvízl v hrdle. Cítil, jak mu do zad vniká ledový chlad, i když vzduch byl horký. Postava udělala jeden krok vpřed a v ten moment se světlo zhaslo. Zůstal jen šepot, který mu v hlavě opakoval jedno jediné slovo, které nerozuměl, ale které v něm vyvolalo primitivní děs.

Když se nad Hradcem znovu zvedlo slunce, hradiště bylo prázdné. Nebylo tam vidět stop po boji, žádná krev, žádná spálená střecha. Jen v prachu u vnější hradby ležela dýka s trojúhelníkovitou čepelí, hluboko zapíchnutá do země, jako by ji tam někdo chtěl ukotvit, aby už nikdy neodešla.

Kdo dnes stoupá na vrchol k lincevalům, může stále cítit ten zvláštní chlad, který nepatří do Jihočeského léta, a v tichu slyšet cinkání kovů, které nikdo nevidí.

✦
Příběh se váže k památce Hradec (Dobřejovice) Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)