Příběh: Hradiště Hrádek
„Zhasni ty světlo, vtom hlubokém tichu slyším i tlukot vlastního srdce a ty mě slepíš!“ zasyčel Mikuláš a prudce odrazil ruku svého průvodce. Stáli na samotném okraji strmého srázu, kde se země prudce vrhala dolů k Lukovečkům. Vzduch kolem nich chutnal po vlhkém železe a starém popelu, přestože v okolí nehořel jediný krb.
Mikuláš se podíval na hrubé zdi, které obepínaly vrchol kopce. Byly to zdi, jež zde stály dávno předtím, než se zrodili jeho předkové, v dobách, kdy lidé pálili své mrtvé v hliněných nádobách a zakopávali je do černé země. Nyní, v tomto temném století, bylo hradiště jen stínem své bývalé slávy. Vzpomněl si na dopisy, které mu zaslal Jindřich z Přílep. Jindřich psal o výměně zemí, o biskupovi, o moci a o hradech, ale v posledním dopise zmínil něco jiného. Psal o šepotu, který přichází z hloubi příkopů, když slunce klesá za obzor.
„Tady to je,“ zašeptal průvodce, muž s tváří vrytou jako kůra starého dubu. „Právě v tomto koutu, kde se hrobové pole setkává s novějšími valy, zmizel tvůj bratr.“
Mikuláš udělal krok vpřed. Pod botami mu zakřupal suchý chřast a drobné kamínky s hlasitým šumem sypaly do hlubokého příkopu. Zastavil se. V tichu noci mu bylo najednou zima, mrazivý chlad, který nepocházel z větru, ale zvláštně stupoval ze země pod jeho nohama.
„Kde přesně stál, když ho naposledy viděli?“ zeptal se Mikuláš a hlas se mu mírně zachvěl.
Průvodce ukázal prstem na místo, kde se půdorys hradiště lámal v ostrém úhlu, připomínající useknutý kousek koláče. „Stál přesně tam. Říkal, že slyší hlas svou matky, která zemřela před deseti lety. Smál se, volal, že je to jen vítr v listí. Pak jen vykřikl, jako by ho někdo za rameno prudce strhl do prázdna, a byl pryč. Žádný stopa, žádný dopad na dno příkopu. Jen ticho.“
Mikuláš se pomalu sklonil k okraji. V nosem cítil pronikavý pach hniloby a starého dřeva. Podíval se do temnoty příkopu, kde se mísily pozůstatky středověkého opevnění s prachem dávných věků. Najednou uviděl něco, co mu zastavilo dech. Na vnitřní straně stěny, v místě, kam by žádný člověk nedohlédl ani nedosáhl, byla vyryta čerstvá rýha. Byla to jména. Desítky jmen, vyškrábaná do kamene nehty nebo ostrým kouskem kovu.
Na úplném konci seznamu, v nejnovější vrstvě prachu, stálo jeho vlastní jméno.
„To není možné,“ vydechl Mikuláš a prudce se narovnal. „Kdo by mohl znát mé jméno a napsat ho sem?“
Průvodce už nebyl u něj. Mikuláš se otočil, ale vrchol hradiště byl prázdný. Jen vítr hvízdal v prázdných prostorách bývalých sídlišť a hýbal trávou, která rostla přes staré valy. Vteřinu poté uslyšel za zády tichý, známý smích. Byl to smích jeho bratra, který zněl, jako by přicházel z hloubky několika metrů pod zemí.
„Konečně jsi přišel, Mikuláši,“ ozval se hlas, který byl až příliš jasný, přestože v okolí nebyl nikdo. „Tady dole je místo pro nás všechny. Zdi nás nepropustí, dokud nepřibude další.“
Mikuláš chtěl utéct, ale nohy měl těžké jako z olova. Cítil, jak se země pod ním mírně chvěje, jako by hradiště samo dýchalo a pomalu otevíralo své ústa. Podíval se znovu do příkopu a uviděl, jak se z temnoty pomalu zvedá bledá, kostnatá ruka, která se snažila zachytit okraj valu. Ruka měla na prstu prsten, který Mikuláš sám svému bratrovi daroval před lety.
Prsten se zaleskl v měsíčním světle, ale ruka nebyla z masa a krve. Byla to jen šedá hmota, která se rozplyňovala v ranní mlze. Mikuláš pocítil, jak ho někdo neviditelný chytil za kotník a s brutální silou strhl dolů do hlubin, kde se střetávaly věky.
Kdo dnes vystoupá na vrchol kopce Hrádek a v tichu naslouchá, neslyší jen vítr. Slyší tiché volání jmen, která už v žádné kronice nejsou zapsána, a cítí chlad, který nikdy neodejde.