Příběh: Dům čp. 57
„Sklonte se, Matyáši, nebo vám ty klenby srazí hřeben!“ zakřičel stavitel a prudce strčil mladého pomocníka do temného chladu kamenných prostor pod domem. Matyáš zakopnutým krokem vstoupil do vlhkého suterénu, kde vzduch chutnal po starém vápně a studeném kameni. Nad nimi, v roce 1787, právě dokončovali roubené stěny domu číslo padesát sedm. Hrubě otesané kuláky dřeva ještě voněly čerstvou smůlou a pryskyřicí, která se mísila s pachem mokré hlíny zvané z hloubi svahového terénu.
Matyáš se zastavil uprostřed klenutého prostoru. V rukou svíral těžkou železnou lampu, jejíž plamen zběsile tančil v průvanu, který nepatřil nikam. Právě tady, v těchto prostorách, které vyrovnávaly prudký sklon kopce, se stalo něco, co v záznamech obce nikdy nezmínili. Matyáš spatřil v rohu, kde stěna splývala s přirozenou skalou, postavu. Nebyl to dělník, ani majitel domu. Byl to muž v šatech, které vypadaly, jako by je vytekaly z černého inkoustu, s tváří tak bledou, že v šeru téměř svítila.
Muž nestál na zemi, ale lehce nad ní, a v rukou držel malou dřevěnou škatulku vytesanou z černého dřeva. Matyáš ztuhl. Chtěl zakřičet, ale hlas mu uvízl v hrdle, když cizinec pomalu zvedl prst k rtu a přikázal mu mlčet. V tu chvíli se z horního patra ozval prudký hluk, dopad těžkých bot na nově položená prkna a hlasitý smích stavitelů. Matyáš cítil, jak mu srdce tluče až v krku. Když znovu pohlédl k rohu s klenbou, muž byl pryč. Zbyla tam jen malá, černá škatulka, položená přesně na spojnici mezi kamennou podezdívkou a základem roubení.
Matyáš škatulku zvedl. Byla ledová, jako by ji právě vytáhli z nejhlubšího Studeného potoka. Jakmile ji otevřel, neuviděl v ní zlato ani dopisy, ale jen hrst jemného, stříbrného prachu a jeden jediný klíč z neznámého, modravého kovu. V ten moment se dům nad ním zdál zachvívat, jako by samotné dřevěné trámy vnímaly přítomnost něčeho, co do tohoto světa nepatřilo.
„Co tam tak dlouho hledáš, ty líný pse?“ zařval stavitel a vtrhl do suterénu. Matyáš reflexivně škatulku schoval do klopy svého plátna. Celý zbytek stavby, i měsíce, které následovaly, strávil v neustálém napětí. Sledoval, jak dům roste, jak se tvoří jeho charakteristický štít s kabřincem a jak se do dvora staví zídka s půlkruhovou brankou. Ale každou noc, když v domě zhasla světla a ticho opovládlo ulici Kopec, Matyáš slyšel z klenutých prostor pod sebou tichý, rytmický zvuk. Byla to píseň bez slov, která zněla jako šumění větru v údolí, ale přesto měla v sobě naléhavost prosby.
Matyáš se nikdy neodvážil klíč použít. Zkoumal každý zámek v domě, od vchodových dveří až po malé víčka v podlahách, ale žádný z nich nepasoval. Klíč byl příliš hladký, příliš cizí. Matyáš zestárl v tomto domě, stal se jeho tichým strážcem, ale tajemství škatulky si nesl do hrobu. Před smrtí jen jednou jedině léta šeptal svému vnukovi, že dům číslo padesát sedm není jen stavbou z dřeva a kamene, ale že je to most.
Když se v pozdějších dobách dům přestavoval a část roubení byla nahrazena zděnými zďmi, někteří dělníci přísahali, že v klenutých prostorách podezdívky viděli stín muže v černém, který stále hledá svou ztracenou škatulku. Tvrdili, že když přiloží ucho k kamenné zídce u branky, slyší tichý cinkot kovu o kov, jako by někdo z druhé strany zdi zkoušel otevřít dveře, které jsou pro nás neviditelné.
Kdo dnes prochází kolem tohoto domu v Štramberku, možná pocítí ten zvláštní chlad, který stoupá z hloubky klenub. Ten modravý klíč stále někde v domě spočívá, ukrytý v mezeře mezi starým dřevem a novým kamenem, a čeká na ruku, která ho konečně otočí v pravém zámku.