Příběh: Chlum (zámek, Hartmanice)
„Kde jsi byl, Albrechte? Kdyby tě tvůj otec našel v těchto zahradách, nebudou stačit slzy, aby smyly tvůj hřích!“
Klara stála v tísni tlustých zdí u kamenného portálu a její šaty z těžkého hedvábí švihaly o prachovou cestu. Hlas měla tichý, ale v něm zněla ostrost nože. Albrecht, syn místního mlýnaře, jen mlčel a v dlaních svíral malý svazek divokých květin. Jeho prsty byly hrubé od práce, s kůží popraskanou od studené vody z kola, která neustále tloukla do rytmu jeho srdce.
„Přišel jsem ti říct, že odjíždím,“ vydechl Albrecht a udělal krok vpřed.
Klara ucukla, její pohled sklouznul k vysoké mansardové střeše zámku, která nad nimi jako obrovský klobouk střežila tajemství tohoto domu. Vzduchem se nesla těžká vůně mokrého listí a starého kamene, mísící se s jemným aromaem dýmu z blízkých krbů. Pro Klaru, dceru z Vidršpergu, byl tento zámek zlatou klecí s plackovými klenbami, které v noci chladily i ty nejteplejší sny.
„Odjet můžeš, ale já tu zůstanu,“ odpověděla a její ruka se mimovolně dotkla studeného štuku šambrány nad oknem. „Můj otec už podepsal smlouvu. Jsem jen součást obchodního styku, Albrechte. Jsem jako tenhle dům, jen další kousek majetku, který se předá novému pánu.“
Albrecht pustil květiny. Dopadly do prachu s tichým šustotem. Přistoupil k ní tak blízko, že Klara slyšela jeho těžký dech. Natáhl ruku, aby jí pohladil tvář, ale v posledním okamžiku prsty stáhl. Mezi nimi stála propast, kterou nebylo možné překlenout ani s největší odvahou. On byl synem poddaných, stínem v pozadí velkostatku, zatímco ona byla světlem, které mělo osvětlit cizí sál.
„Pojď se mnou,“ zašeptal. „Mám úspory z prodeje obilí. Najdeme místo, kde nebude tvoje jméno znamenat jen titul a moje jméno jen povinnost k práci na cizím gruntě.“
Klara se podívala směrem k kapli svatého Karla Boromejského. Zvuk zvonů, který se začal rozlévat krajinou, zněl v jejích uších jako rozsudek. Její prsty se sevřely v pěstě, až zbělely klouby.
„Podívej se na ty zdi, Albrechte. Jsou příliš silné. I kdybych utekla, bude mě hledat každý hlídač v celém kraji. Zničíš svou rodinu, jen abys zachránil mě.“
„Raději budu žít v chudobě s tebou, než v bohatství s vědomím, že jsi někde jinde,“ odpověděl a poprvé se odvážil stisknout její ruku. Její kůže byla hladká a chladná, jako mramor v sálech zámku.
V ten moment se z horního patra ozval ostrý hlas jejího otce. Albrecht vytrhl ruku a prudce se otočil k útěku směrem k lánům, kde se v dálce rýsoval obrys mlýna. Klara zůstala stát nehybně, její pohled byl upřený na prázdné místo, kde před chvílí stál jediný člověk, který ji viděl jako ženu, nikoliv jako šachovou figurku.
Nezvukala ani jedno slovo. Jen pomalu sklonila hlavu a její slza dopadla na kamenný práh portálu, kde se okamžitě vstřebala do šedi starého kamene.
O několik let později, když už zámek přecházel do rukou jiných rodů, se vyprávělo, že jedna z pokojových služebných našla v hloubi lednice, v tichu třímetrných zdí, zasušení květy, které tam někdo schoval před dávno.
Kdo dnes projde chodbami s plackovými klenbami, může v tichu slyšet tichý pláč ženy, která stále čeká u západního vchodu na někoho, kdo už nikdy nepřišel.