Příběh: židovský hřbitov v Ivančicích
„Zastav se, nebo ti ty prsty z rukou vytrhnu i s kořenem!“ zařval starý Jakub a pevně sevřel ruku mladého muže, který se právě pokoušel zvednout jeden z pískovcových kamenů.
Vzduch byl hustý a chutnal po vlhkém kameni a blízkém prachu, který vířil v mírném průvanu. Mladý muž, kterého zvali Isák, se prudce vytrhl. Jeho dýchání bylo těžké a z úst mu vycházel bílý obláček páry. Pod nohama mu šustilo suché stéblo trávy a kolem nich se v šeru tyčily stovky kamenných desek, které vypadaly jako ztuhlé stíny dávno odešlých lidí.
„Podívej se na ten znak, Jakube! To není jen jméno, to je mapa,“ vydechl Isák a ukázal na hluboko vrytý symbol na povrchu macevy, která byla neobvykle teplá na dotek, přestože země kolem mrazila.
Jakub, který na tomto hřbitově v Ivančicích strávil polovinu svého života, se přiblížil. Jeho kroky zněly dutě. Když se sklonil, aby si znak prohlédl, ztuhl. Ten symbol tam nebyl včera. Byl jisten toho, že včera v tuto dobu stál přesně u tohoto kamene a čistil ho od mechu. Písmo bylo hluboké, ostré, jako by ho do kamene vryl někdo před minutou, přestože povrch macevy byl pokrytý patinou století.
„Tohle je nemožné,“ zamumlal Jakub a prsty přejel po chladném kameni. „Kdo by sem v noci vnikl a vryly do hrobů lidi, kteří tu neleží?“
Isák se nevrátil k hovoru. Jeho pohled byl upřený na cestu vedoucí pryč z hřbitova, směrem k městu. Tam, v šeru, stála postava. Byla zahalena do těžkého, tmavého pláště, který sahal až k země. Postava se nehýbala, jen tiše pozorovala dva muže. V rukou držela předmět, který v šeru slabě žhnul modravým světlem.
„Kdo jsi?“ vykřikl Isák a udělal krok vpřed.
Postava neodpověděla. Pomalu zvedla ruku a ukázala prstem nejprve na hrob, u kterého stáli, a poté na obzor, kde se za kopci ztrácely cesty vedoucí do neznáma. Pak se v jediném plynulém pohybu otočila a zmizela v mlze, která náhle přitekla od severu.
Jakub a Isák se znovu podívali na kámen. Znak, který před chvílí vyvolal takový spor, byl pryč. Povrch macevy byl hladký, starý a nehybný. Jako by se nic nestalo. Jenže Isák pocítil v dlani něco tvrdého. Otevřel ruku a našel v ní malý, dokonale vybroušený kousek modrého skla, který stále vyzařoval stejné světlo jako předmět v rukou tajemného cizince.
„To není z našich dílen,“ zašeptal Isák a sevřel sklo v dlani tak silně, až ho začalo bolet.
Kolem nich se rozlehlo ticho, které nebylo prázdné, ale naplněné tisíci šepotů. Cítili, jak je obklopuje přítomnost tisíce duší, které v tomto městě našly svůj poslední klid, ale které možná nikdy úplně neodšly. Jakub se podíval na Isáka a pak na nekonečné řady kamenů. Věděl, že toto místo uchovává tajemství, která přesahují lidské chápání.
Zatímco se město v dálce probouzilo k životu a začaly znít první zvuky trhu a řemeslníků, tito dva muže zůstali stát v mrazivém tichu hřbitova. Isák věděl, že ten kousek modrého skla je jen začátkem. Cizinec mu nenechal zprávu, ale zanechal mu otázku, na kterou neexistuje odpověď v žádné z knih.
Kdykoliv se dnes člověk projde mezi těmito tisíci kameny, může pocítit ten samý zvláštní chlad a náhlý pocit, že ho někdo sleduje zpoza širších desek. Modré sklo zmizelo v čase, ale tajemství toho, kdo přišel zpoza hranic světa, aby vryly do kamene neviditelné znaky, zůstává zakopané hluboko v ivančické zemi.
Kdo ví, zda v tichu mezi macevami stále čeká ten, kdo dokáže číst v kameni to, co pro ostatní zůstává skryto.