Příběh: Hradisko u Obřan
„Kde jsi byl, Milošu? Vždyť jsi měl hlídkovat u severního valu!“
Miloš jen mlčel a zíral prázdným pohledem na své ruce. Byly černé od popela, ačkoliv v jeho dílně už dávno nevyhasl žádný oheň. Stál uprostřed hradiště, kde se vzduch chvěl horkem z hrnčířských pecí a v nosem mu vířil pronikavý pach pálené hlíny a mokrého dřeva. Kolem něj přeběhli lidé, ženy s hliněnými nádobami na ramenech a muži s bronzovými meči u pasů, ale on je nevnímal. V jeho uších zněl jen tichý, rytmický šepot, který připomínal šum řeky Svitavy obtékající jejich skalní ostrožní.
„Mluv, ty blázne! Kde jsi byl?“ zařval na něj stařejší muž s jizvou přes tvář.
Miloš pomalu zvedl ruku a ukázal směrem k západu, k místu, kde se země stýkala s nebesy v řadách malých jam. Tam, kde odpočíval popel jejich předků v hliněných urnách. Jeho prsty se třásly. V dlani svíral malý bronzový prsten, který tam předtím nebyl. Byl studený, tak mrazivě studený, že mu kůži pálil jako led, přestože slunce pálilo do hradeb.
„Oni tam jsou,“ vyhrkl Miloš šeptem, který zněl jako drcení suchých kostí. „Nejsou v popelu. Jsou v zemi, ale jejich oči jsou otevřené.“
Lidé kolem nich utichli. Na hradisku, které stállo jako nezdolná pevnost na svém syenitovém vrcholu, se najednou rozhostalo nepřirozené ticho. I zvuk kovářského kladu, který doposud rytmicky tloukl do žhavého kovu, utichl. Všichni ztuhli. Vzduch ztěžkl vlhkostí a pachem starého, rozloženého listí, přestože byl vrchol hradiště suchý a vypálený.
Miloš se začal smát. Byl to zvuk, který nikdo z nich neznal. Byl to smích někoho, kdo viděl konec světa a zjistil, že je vtipný. Pomalu se otočil k severnímu valu, k těm mohutným hlinitým zátvarům, které měli chránit před nepřáteli z vnějšku. Ale nepřítel nebyl z vnějšku.
„Přišli z hrobů,“ šeptal Miloš a jeho hlas se změnil, stal se hlubším, cizím. „Říkají, že jsme zapomněli krmit jejich stíny. Že bronz v zemi už nestačí.“
V tu chvíli se z hloubi hradiště ozval výkřik. Někdo v jedné z obytných chýš uviděl něco, co tam být nemělo. Byla to postava. Vysoká, šíroko ramenná, ale bezbarvá, jako by byla utkaná z dýmu a prachu. Neměla tvář, jen dvě černé díry místo očí, které pohltily veškeré světlo kolem sebe. Postava se nepohybovala krokem, ale klouzala po zemi, zanechávajíc za sebou stopu šedého popela, který okamžitě vysušil trávu.
Lidé začali panikařit. Muži tasili zbraně, ale když se snažili udeřit do stínu, jejich bronzové meče prostupovaly prázdnotou, jako by zasahovali vzduch. Stín se zastavil před Milošem.
Miloš už nebyl on. Stál vzpřímeně, jeho oči byly bílé a prázdné. Pomalu zvedl ruku a dotkl se tváře stínu. V ten moment se hradiště otřáslo. Nebyl to zemětřesení, ale hluboký, podzemní hřmění, jako by tisíce rukou současně škrábaly do dna svých hrobových jamek.
Když se prach usadil a panika opadla, hradiště bylo tiché. Ale nebylo v něm už cítit život. Pecí vyhasly, ohniště zčernala a v dílnách ztuhla hlína. Miloš byl pryč. Zmizel, jako by ho nikdy neznali. Zůstal jen ten bronzový prsten, ležící v prachu uprostřed cesty, obklopený kruhem šedého popela.
Kdoen z přeživších se neodvážil jít k pohřebišti. Všichni věděli, že něco se změnilo. Vzduch nad ostrožní zůstal těžký a studený, i v největší horka.
Dnes, když člověk stojí na okraji těch starých valů a dívá se dolů do údolí, může mít pocit, že ho někdo pozoruje. Ne z lesa, ne z řeky, ale z hloubky země pod jeho vlastníma nohama. Tam, kde v tisících urnách spí ti, kteří jednou vyšli na povrch, aby si vzali zpět to, co jim bylo ukradeno.
Hliněné valy stále stojí, ale v jejich stínech zůstává prázdnota, kterou žádný čas nedokáže zaplnit.