Příběh: Braunův sklep
„Zhasni ten plamen, ty hlupáku, nebo nás slyší i z hrobů!“
Matěj prudce strhl lucernu z ruky svého průvodce. Kapičky horkého vosku dopadly na vlhkou dlažbu a s tichým syčením zmizely v temnotě. Vzduch v hloubi suterénu chutnal po starém železe a kvačící hroznové šťávě, která se v průmykových koutích změnila v hustý, černý sliz. Stáli v místě, kde se chodby křížily do tvaru znáku, který připomínal rozestřené rameno obra.
„Oni říkali, že z tohoto místa není cesty zpět, pokud neseš v srdci hřích,“ zašeptal Jan a jeho hlas se třesl jako list v podzimním větru.
Matěj neodpověděl. Jeho pohled byl upřený na těžké dřevěné dveře, které vedly do hlubší části skladu. Gotické oblouky nad nimi vypadaly jako zubované ústy, která chtěla každého návštěvníka polknout. V rukou svíral starý klíč, který našel v rukávu svého zesnulého otce. Otec zmizel právě zde, v těchto Mařaticích, před deseti lety. Nikdy nalezli jeho tělo, jen prázdný pohár z tvrzeného skla, který zůstal stát na stole v horním patře domu.
Když Matěj otočil klíč v zámku, ozvalo se kovové skřípění, které znělo jako bolestný křik. Dveře se otevřely do tmy tak husté, že světlo lucerny v nich utonulo. Vstoupili dovnitř. Chlad byl okamžitý a pronikavý, jako by je obklopil ledový proud řeky v zimním spánku.
„Podívej se na ty sudy,“ vydechl Jan.
Podél stěn stály řady dřevěných nádob, ale nebylo v nich víno. Z každé z nich unikal jemný, bílý proud páry, který se plazil po zemi jako živý organismu. Matěj udělal krok vpřed a vtom zaslechl zvuk. Nebylo to tloučení srdce, ale rytmické kapání. Kap, kap, kap. Zvuk přicházel z hloubky, odkud se šířila vůně rozkvétajícího jasmínu, což v tomto vlhkém skle vprostřed zimy nedávalo žádný smysl.
„Otče?“ zavolal Matěj, ačkoliv věděl, že je to šílenství.
Od odpovědi mu předstál tichý šustot látky o kámen. Z temnoty za posledním sudem vystoupila postava. Byla vysoká, hubená a oděná v plášti, který byl tak černý, že pohlcoval i poslední zbytky světla. Postava nemluvila, jen pomalu zvedla ruku a ukázala prstem na stěnu.
Matěj přistoupil blíž. Na zdi byla vyryta jména. Desítky jmen. Většina z nich byla stará a smazaná, ale jedno jméno svítilo čerstvým, krvavě rudým odstínem. Bylo to jeho vlastní jméno. Vedle něj bylo vyryto datum dnešního dne a hodina, která právě teď přebila na věžním hodinách nahoře.
„Utečme odtud!“ vykřikl Jan a prudce Matěje strhl za rameno.
Když se však oba otočili k východu, dveře, které přišli otevřít, tam nebyly. Místo nich byla jen hladká, studená zeď z kamene, která vypadala, jako by tam stála stovky let. Prostor kolem nich se začal zmenšovat. Stěny se s pomalým, neodvratným tlakem přibližovaly, a z hloubi sklepů se ozval smích, který nezněl jako lidský hlas, ale jako praskání starého dřeva v ohni.
Matěj se podíval zpět na postavu v plášti. Ta už nestála na místě. Byla kousek od něj a v ruce držela ten samý pohár z tvrzeného skla, který kdysi patřil jeho otci. Postava mu pohár podala, ale její prsty byly kostnaté a studené jako mráz.
„Pij, synu, a zůstaň s námi v tichu,“ ozvalo se v jeho hlavě, ačkoliv rty postavy zůstaly zavřené.
Jan začal panicky tlouct do zdi, rval se s kameny, až mu z nehtů začala stékat krev. Matěj však neposlouchal. Díval se do hloubky poháru, kde se v temné tekutině zrcadlila tvář někoho, kdo už dávno neměl právo dýchat.
Když se o několik dní později lidi z okolí zastavili u zdí domu v Mařaticích, našli jen otevřený vinný sklep a jednu zapomenutou lucernu, která už dávno vyhořela. Vevnitř nebyl nikdo, jen ticho a pach jasmínu, který přetrvával i v mrazivém lednu.
Kdo dnes sestoupá do hloubek Braunova sklepa, možná uslyší, jak někdo v dálce tlouče do zdi, ale zdi mlčí a pouze hluboko v podzemí stále čeká plný pohár.