Příběh: Denisova 33
„Kde jsi to schoval, ty šílený starče!“, zařval Matěj a prudce přejel dlaní po hrubém povrchu zdiva, až mu pod prsty zůstal šedý prach. V malé komnatě domu v Olomouci bylo dusno a vzduchem proudil těžký zápach starého pergamentu a žáru z krbu, který už dávno vyhasl.
Mistr Urban jen tiše chutkal. Seděl v koutě na nízké stoličce, zabořený do hlubokého křesla z tmavého dřeva, a jeho prsty, dlouhé a kostnaté jako větve zimního stromu, neustále vykreslovaly do vzduchu neviditelné tvary. Neviděl Matěje, jehož tvář byla rudá hněvem a neklidem. Urban hleděl někam skrz zdi, do prostoru, který nikdo jiný v té místnosti neviděl.
Matěj znovu udeřil pěstí do masivního dubového stolu. Zvuktím otřáslo a několik inkoustových lahví se zakývalo. Urban stále mlčel, jen se jednou krátce pousmál, což byla spíše mrazivá zmršťení rtů než projev radosti.
„Vím, že jsi to sem přinesl z cest. Ten předmět, o kterém mluví všichni v ulicích. Říká se, že dokáže zastavit čas, nebo alespoň ukázat cestu k tomu, co už dávno zmizelo,“ syčel Matěj a přistoupil blíž. V místnosti bylo cítit chlad, který nepocházel zvenku, ale zdál se stáčet přímo z koutů místnosti, přestože za okny pálilo letní slunce.
Urban pomalu zvedl hlavu. Jeho oči byly mléčné, přestože se zdálo, že vidí Matěje až do hloubi duše. „Hledáš něco, co se nedá uchopit rukama, mladíku. Hledáš klíč k dveřím, které neexistují v kameni, ale v tichu.“
Matěj ztratil trpělivost. Začal zběsile přehánět knihy z polic, vyvratit šuplíky a roztrhat staré mapy. Prach tančil v úzkém proužku světla, který pronikal skrze úzké okno. Hledal schov, tajnou komoru, cokoli, co by vysvětlilo, proč se v tomto domě staly věci, které popíraly veškerý rozum. Lidé v okolí šeptali, že Urban v noci mluví s někým, kdo do domu nikdy nevstoupil, a že v některých hodinách se v chodbách ozývá zvuk zvonků, přestože v domě není jediný zvonek.
Když Matěj dorazil k severní stěně, náhle ztuhl. Vzduch kolem něj zhoustl a stal se lepivým. Cítil, jak mu v uších začalo pískat, jako by ho obklopila tisíce šeptajících hlasů. Urban se z křesla pomalu zvedl, jeho pohyby byly plynulé, téměř nadpozemské.
„Podívej se na stínu,“ řekl Urban tichým, chraplavým hlasem.
Matěj se podíval na podlahu. Slunce dopadalo do místnosti pod ostrým úhlem, ale jeho vlastní stín nebyl tam, kde měl být. Stál o tři kroky vedle něj, v naprosto jiné poloze, a zvedal ruku, jako by chtěl něco zdi vytrhnout. Matěj se prudce pohnul, ale jeho stín zůstal nehybně stát.
V tu chvíli Urban přistoupil k němu a položil mu ruku na rameno. Dotek byl ledový, jako by ho dotknul kus mramoru vytažený z hluboké studny. „Tento dům není jen z kamene a dřeva, Matěji. Je to zrcadlo. Ale neukazuje tvůj obličej, nýbrž to, co jsi zapomněl.“
Urban se náhle rozesmál, byl to zvuk jako drcení suchých listů, a vteřinu poté zmizel. Neodešel dveřmi, neukryl se za nábytkem. Prostě přestal být. Matěj zůstal stát uprostřed místnosti, v naprostém tichu, které bylo hloušivější než jakýkoli křik. Podíval se znovu na svou stín. Ten byl pryč.
Matěj vběhl do chodby, vyrazil ven na ulici a začal křičet na lidi, ptal se, zda ho vidí, zda vidí jeho stín. Lidé se na něj dívali s odporem a strachem, ale nikdo mu neodpověděl. Vrátil se do domu, do té konkrétní komnaty, ale Urban tam už nebyl. Nebyl tam ani jeden papír, ani jedna kniha. Místnost byla prázdná a čistá, jako by v ní nikdo nežil deset let.
Jediné, co zůstalo, byl zvláštní, jemný pocit brnění v prstech, který Matěj doprovázel do konce svých dnů. Nikdy už nenalazl svou stín a nikdy už nenalazil Urbana.
Kdo dnes prochází kolem těchto zdí, může někdy pocítit náhlý chlad v hřbetě, i když je horké léto, a pokud se pozorně podívá na svou vlastní stín, možná zjistí, že se hýbe o zlomek vteřiny později, než on sám.