Příběh: Kalský mlýn
„Tady jsi udělal chybu, mlynáři Matějku, tohle zrno je příliš hrubé na mouku pro moji panenku!“ zakřičel pan hrabě von Zitzewitz a prudce udeřil rákoskou do prachové vrstvy na stole. Prach vzlétl do vzduchu a v paprscích světla, která pronikala skrze úzká okna mlýna, tančil jako tisíce malých stříbrných zrn.
Matěj, muž s tváří červenou jako zralé jabloko a rukama hrubými jako kůra starého dubu, se ani nepohnul. Jen pomalu přejel dlaní po dřevěném rastru a s úsměvem, který mu hrozil přelít se do smíchu, pohlédl na šlechtice. Hrabě stál v sýdlové vesta s krajkami, které vypadaly v tomto vlhkém prostředí u řeky Bystřice jako zbloudilé sněhové vločky. Vzduch v mlýně voněl po mokrém dřevě, čerstvém obilí a jemném pachu řeky, která hurlsky tlačila vodu do náhonu.
„Vaše excelence,“ odpověvěl Matěj tichým, až úslivým hlasem, „to není chyba v mletí. To je nová metoda. Říkám jí ‚zdravý prášek‘. Kdo takovou mouku jíst bude, ten získá sílu medvěda a zrak jastřába. Jenže taková mouka vyžaduje zvláštní zpracování, které stojí dvojnásobek zlatých.“
Hrabě ztuhl. Jeho ambice byly vždy větší než jeho rozum, a představa, že bude mít v domě chléb dávající nadlidskou sílu, ho okamžitě zasáhla. Zapomněl na hrubost zrna a začal uvažovat o tom, jak bude vypadat, až s takovou silou vyhraje všechny karty v okolních hospodách.
„Dvojnásobek, říkáš? Dobře, mlynáři. Ale chci to zítra mít hotové. A aby se s tou moukou správně nakládalo, musíš mi k ní přiložit tajný recept na kvašení, jinak je to k ničemu!“
Matěj pokýval hlavou a v duchu už počítal mince. Věděl, že hrabě je sice mocný, ale v mlynářském řemesle je slepý jako netopýr. Matěj ho doprovoděl k východu z budovy, kde nad nimi v roubené stodole praskalo dřevo a v dálce se ozýval rytmický zvuk vodního kola, které s neúnavnou vervou tlačilo vodu.
Když hrabě odjížděl ve svém kočáře, Matěj vyrazil do sousední hospodě. Tam už na něj čekal jeho přítel, místní hostinský Václav. Matěj s hlasitým smíchem vyložil zlaté mince na stůl a objednal dvě velké půllitry piva.
„Slyšel jsi to, Václave? Prodal jsem mu ‚sílu medvěda‘ za cenu nejjemnějšího sýdlového prášku!“
Václav se zasmál tak silně, až mu skočily kníry. „Ty jsi blázen, Matěji. Co když to zjistí? Přijdeš o mlýn!“
„Kdo by to měl zjistit?“ zamumlal Matěj do piva. „Hrabě věří tomu, co vidí v zrcadle, a v zrcadle vidí jen svou velikost. Navíc mu dal jsem ten ‚tajný recept‘. Řekl jsem mu, že musí kváskovat v úplné tmě, v hloubce sklepa, a nesmí do kvasu nahlédnout tři dny, jinak síla vyprchá. Do té doby už bude v Miletíně na návštěvě u své sestřičky a zapomene, kde má vůbec chléb.“
Jenže osud má v rokli u Bystřice své vlastní plány. O týden později se Matěj probudil zvukem, který nebyl zvykem. Nebyl to šum vody aniv křik ptáků, ale hromové dupání těžkých bot. Před mlýnem stál hrabě, ale vypadal jinak. Měl na sobě jen lněnou košili, z které mu vyvřela hruď, a v očích měl divný žár.
„Matěji! To bylo pravdivé!“ zařval hrabě a jedním švihem ruky odhodil těžký dřevěný kýbl s vodou, jako by to byla prázdná skořápka. „Cítím v sobě sílu deseti mužů! Ten tvůj prášek a to tmavé kvašení mě změnilo! Chci víc! Chci celý ten tvůj mlýn, abych mohl produkovat tuto sílu pro celou svou armádu!“
Matěj zbledl. Podíval se na své ruce, pak na vodní kolo a nakonec na rozj arylého šlechtice. V hlavě mu blesklo jediné.
„Vaše excelence,“ vyhrkl Matěj, „to je sice pravda, ale ta síla je velmi nestabilní. Pokud ji nebudete každý den vyvážit speciálním mlynářským klidem, může se stát, že se z vás stane... no, v podstatě obří kousek těsta. Jediný způsob, jak to zastavit, je, když budete každé ráno tři hodiny stát v náhonu a v absolutním tichu poslouchat, jak voda proudí do kola. To je jediné, co udržuje rovnováhu v těle.“
Hrabě, zmatený svou vlastní novou mocí a zároveň vyděšený představou, že by se mohl změnit v bochník chleba, bez váhání souhlasil.
Tak se stalo, že se v okolí začalo šířit zvláštní vyprávění o hrdém šlechtici, který každé ráno v naprostém tichu stál ve vodě u Kalského mlýna a s hlubokou úctou pozoroval dřevěná kola. Matěj zatím v klidu mlel obilí, pálil dýmku a občasně si z routěnné stodoly doprostě smál, až když mu přišlo, že hrabě v té vodě začíná vypadat až příliš spokojeně.
Kdo dnes projde kolem toho starého mlýna a zpozorní, možná v šumu vody stále slyší ozvěnu ticha, které kdysi ukojilo pýhu jednoho zbloudilého hrabě.