Příběh: Kupcův mlýn
„Tady to není, ty hlupáku, v tomhle mletí není ani stín zlatého prachu!“ zařval pán z Rychmburka a svalil svou těžkou ruku na rameno mlynáře Matěje.
Matěj se jen lehce usmál, utřel si dlaně o špinavou zástěru a přikývl směrem k hřmotu vody. Vzduch v mlýně voněl po čerstvém šrotu a vlhkém kameni, což bylo aroma, které pány z hradu obvykle nenáviděli, protože jim to připomínalo práci. Pán z Rychmburka však přišel s jiným záměrem. Před měsícem se v okolí roznesla pověst, že Matějov děti našly v náhonu starý kovářský kladývko, které prý dokáže proměnit obyčejné železo z cikáneckých pecí v čisté zlato, pokud se v rytmu bucharu správně tleská.
„Sliboval jste mi zázrak, mlynáři, ne prach v nose a hluk, od kterého mi praskají bubínky v uších,“ pokračoval šlechtic a zbrkl svým drahým pláštem prkennou podlahu, která pod ním vrzala jako starý vůz.
Matěj věděl, že pán je chamtivý, ale zároveň hloubavý. Mlynář sice nebyl učencem, ale znal každé kole a každý zuben v tomto domě. Věděl, jak voda z řeky Svratky pohání kola a jak se v hloubi klenutého sklepku šíří ozvěny. „Pane, tajnost není v kladývku, nýbrž v rytmu. Musíte se dostavit přesně v okamžik, kdy voda v náhonu dosáhne nejvyššího stavu a kolo se roztočí takovou rychlostí, že se voda změní v bílou mlhu. Tehdy, když buchar udeří třikrát vteřiny, zlato vyvstane z kovadliny samo,“ vysvětlil Matěj s naprostou vážností.
Pán z Rychmburka, oslepený vidinou nekonečných bohatství, souhlasil, že mu mlynář připraví vše potřebné. Jenže Matěj měl svůj vlastní plán. Nechtěl zlato, chtěl, aby pán přestal vyhánět jeho lidi z commonních pastvin.
Když se pán vrátil o týden později, Matěj ho uvítal s hlubokým úklonem. Vzduch byl nasycen chladem z klenutého sklepa. „Teď je to čas, pane! Slezte dolů, do tmy, kde je kovadlina. Musíte tam stát v naprostém tichu a zavřít oči. Jakmile uslyšíte první úder, musíte hned zakřičet své největší přání, jinak zlato zmizí zpět do země,“ šeptal mlynář.
Pán snesl schody do sklepa, kde v temnotě vnímal jen vlhkost stěn a vzdálený, rytmický zvuk vody. Stál tam, zavřené oči, tichý dech, srdce mu tlouklo v očekávání. Matěj nahoře v klidu uvolnil záklap vodního kola. Voda s prudkým syčením vnikla do mechanismu a v hloubce sklepa se ozval první, ohlušující úder bucharu.
Pán z Rychmburka vyletěl do vzduchu jako vystřelený šíp a začal křičet na plné plíce: „Chci být nejbohatším pánem v celé Vysočině!“
V ten moment Matěj z horního patra, z dřevěné lodžie, vyklopil kýbl studené vody z náhonu přímo na hlavu šlechtice. Pán, který zrovna v extazi vyhlášení svého přání otevřel oči, se našel promočený od hlavy do pat, s kusem řasy na čele a v naprostém šoku.
„Tady je vaše zlato, pane! Čistá voda z našeho potoka, která smyje i tu největší chamtivost!“ vybuchl Matěj smíchem, až se mu třásly ramena.
Pán z Rychmburka byl tak zmatený a zároveň ponížený svou vlastní hloupostí, že se nesměl ani rozzuřit. Stál v tom vlhkém sklepě, voda mu stékala do bot a mlynářův smích se odrážel od klenutých stropů jako tisíc malých zvonečků. Šlechtic sice odcházel s prázdnýma rukama, ale z mlýna odešel s neobvyklým respektem k člověku, který dokázal ovládnout vodu i lidskou hloupost.
Kdo dnes vstoupí do tmy pod mlýnem a přiloží ucho k kamenným stěnám, možná ještě uslyší ozvěnu onoho křiku o bohatství, který utopila studená voda ze Svratky.