Příběh: Křížová cesta (Klášterská Lhota)
„Zastavte se, nebo to ztratíme navždy!“ zakřičel Matěj a prudce chytil za rameno starého kaplana, který se právě chystal překročit práh kamenné části kaple. Vzduch kolem nich byl hustý a chutnal železem, jako by se v blízkosti rozbila tisíce skleněných nádob, přestože nebe nad Klášterskou Lhotou bylo bezmrazné a tiché.
Kaplan se prudce otočil, v očích měl zmatení, ale v rukou pevně svíral mšířku. Matěj však neviděl na kněze, ale na červené pískovcové sloupky křížové cesty, které obklopovaly svatyni. V tom zvláštním světle, které z place vyvěralo, se niky každého z devíti zastavení rozsvítily modravým jasem. Nebylo to světlo svíček ani odlesk slunce. Byl to tlukot, viditelný rytmus, který se přenášel z jednoho červeného sloupu na druhý, přesně v rozestupech, jaké určili stavitelé.
„Podívejte se na ty niky,“ šeptal Matěj a jeho hlas se třásl. „Něco do nich vložili, zatímco jsme byli v lodi u harmonií. Nebylo tam nic, přísahám vám, že bylo prázdno!“
Kněz, který se jmenoval Vavřinec, pomalu vykročil k prvnímu zastavení. Pod nůžkami mu praskala suchá tráva louky, a zvuk byl v té neobvyklé tichosti ohlušující. Když se naklonil k mělkým nikám v červeném kameni, ztuhl. V každém z devíti sloupků ležela malá, dokonale vyřezaná dřevěná mince. Byly z tmavého dřeva, které v té době v kraji nikdo nepoužíval. Vůně pryskyřice a starého borovicového lesa byla tak silná, že přebila i vůni vyhaslého kadidla z oltáře.
„Kdo by to stihl?“ vyhrkl Vavřinec a ruka se mu začala chvívat. „Byli jsme v kapli jen my dva. Dveře byly zavřené a venku nebyl jediný člověk.“
Matěj se rozhlédl kolem. Obdélníkový tvar cesty, která obklopovala kaple Nejsvětější Trojice, teď připomínal uzavřený kruh, past, ze které nebylo úniku. červený pískovec sloupků vypadal v tom podivném světle téměř mokrý, jako by kameny pocily. Matěj kopl do země a zhluboka nasál chladný vzduch, který náhle přinesl pach vzdáleného, neznámého moře, přestože kolem nich byly jen hory a polesy.
Vavřinec zvedl jednu z mincí. Ve chvíli, kdy se její povrch dotkl jeho kůže, ozvalo se z dřevěné přístavby kaple krátké, ostré zazvonění harmonií. Jen jeden tón. Jeden hluboký, smutný zvuk, který se rozlehlo celým údolím. Oba muži se prudce otočili k dřevěné lodi, kterou daroval hrabě Harrach, ale v jejím nitru nebyl nikdo. Jen prázdné lavice a ticho, které houstlo.
„Kdo tady je?“ zařval Matěj do prázdnoty, ale odpověď nepřišla. Místo toho se modrý jas v nikách začal pomalu vyhasínat. S každým vteřinou, kdy světlo sláblo, mince v kamenech začaly mizet. Nebyly ukradeny, prostě se vypařovaly, jako by byly stvořené z mlhy a snovů.
Vavřinec se pokusil uchopit druhou minci, ale prsty mu prošly skrz chladný kámen, jako by se prostor kolem zastavení na okamžik změnil v něco jiného, v jinou vrstvu světa. Když poslední z devíti světel zhasla, oba muži zůstali stát v hrobovém tichu. Byla tam jen kaple, červené sloupky a prázdné niky.
Matěj se podíval na své dlaně a zjistil, že jsou pokryté jemným, červeným prachem z pískovce, přestože se sloupků nedotkl. Vavřinec se už nehlásil. Stál u oltáře v kamenné části a hleděl do prázdnoty s výrazem člověka, který právě spatřil konec času.
„Slyšeli jste to?“ zeptal se kněz tichým, zlomeným hlasem.
„Co?“ vyhrkl Matěj.
„Ten šepot. Říkal, že se vrátí, až dřevo znovu promluví s kamenem.“
Od toho dne se v Klášterské Lhotě vyprávějí příběhy o devíti zastaveních, která jednou za století otevřou bránu k něčemu, co není z tohoto světa. Lidé přicházejí k červeným sloupkům, aby v tichu naslouchali, zda v nikách znovu nezačne tlukot modrého světla.
Kdo jednou pocítí ten chlad v prstech a vůni cizích lesů, už nikdy nedokáže opustit ten obdélník z pískovce, aniž by v srdci cítil, že tam zapomněl část své duše.