Příběh: Hradiště u Bílence
„Ustup, jinak ti rozštěpím čelo!“ zařval Emon a sevřel v prstech hliněný nůž, jehož ostří se zalesklo v šedém světle.
Jeho bratr, mladý Elan, neuhnul. Stáli na vrcholu Vlčí hory, tam, kde země prudce klesá do hlubokých propastí, a mezi nimi ležela rozbitá nádoba. Střepy hlíny se mísily s rulovými balvany, které tvořily podlohu jejich domova. Vzduch kolem nich voněl po mokrém borovicovém jehličí a starém popelu z ohniště, které dávno vyhaslo.
„Nesmíš tam jít, Elane. Ten val není jen k ochraně před nepřáteli z údolí. Ten val má držet to, co je uvnitř,“ syčel Emon a jeho hlas ztichl, když z hloubizalesněné ostrožny zazněl zvuk. Nebyl to křik ani zvířecí řev, ale rytmické škrábání, jako když někdo nehty tahá po tvrdém kameni.
Elan se podíval za bratra, směrem k východní straně, kde jediná cesta na hradiště byla přehrazena hrubým valem z hlíny a kamenů. Tam, kde končil lidský prostor a začínal prostor zapomenutý, stála postava. Byla vysoká, hrobová a její kůže měla barvu mokrého popela. Neměla oči, jen prázdné jamky, z nichž proudil chlad, který mrazil kůži i v největší horko léta.
„To je on,“ šeptal Elan a jeho prsty se třesly, když se pokusil zvednout kus rozbitého hliněného hrnce. „Vrátil se, jak jsi říkal. Ale proč teď? Proč právě dnes, když nás je tu tak málo?“
Emon ne odpověděl. Jen pevněji stiskl zbraň a jeho koutky úst se kroutily v křeči. Věděl, že jejich kmen zde žije generace po generacích, že jejich předkové hrobili do země a pálili hlínu právě proto, aby utkvili něco hluboko pod balvany Vlčí hory. Věděl, že každá nová vrstva keramiky, kterou v hlině naleznou, je jen další pečetí na hrobě něčeho, co nikdy nemělo vyvolat.
Postava u valu se pohnula. Pomalým, trhavým pohybem zvedla ruku a ukázala prstem směrem k Elanovi. V ten moment ztichli všichni ptáci v okolníchzalesňených svazích. Nastalo ticho tak absolutní, že bylo slyšet, jak krev pulzuje v šicích.
„Běž k ostatním! Volkej je!“ zakřičel Emon a vrhl se vpřed, aby bratra odtlačil od hrany.
Jenže Elan už neslyšel. Jeho zornice se rozšířily a pohled ztuhl. Stál nehybně, zatímco z hloubi hradiště, z míst, kde se rulové balvany kroutily do nepřirozených tvarů, začaly vystupovat další stíny. Nebyly to lidi, ale ozvěny lidí, kteří zde kdysi žili a zemřeli v dobách, o kterých už nikdo nepamatoval. Jejich pohyby byly pomalé a těžké, jako by je táhl k zemi samotná hrobová hlína.
Emon se pokusil táhnout bratra za rameno, ale vteřinu předtím, než ho dopadl, Elan prostě zmizel. Nebyl slyšet žádný zvuk, žádný pád. Jen tam, kde před okamžikem stál, zůstal ležet ten jediný střep hliněného hrnce.
Emon zůstal stát sám na vrcholu ostrožny. Vzduch ztuhl a mrazivý chlad mu pronikl až do kostí. Podíval se kolem sebe na strmé skalnaté svahy, které je obklopovaly ze tří stran jako stěny věznice. Cesta na východ byla jedinou únikovou branou, ale val, který měl chránit jejich lidi, se nyní zdál být spíše hrobem, který se pomalu zavíral.
Když se podíval dolů na své vlastní nohy, uviděl, že z hlíny pod ním vystupují bledé, kostnaté prsty, které se pomalu zapírají do jeho kotníků.
Vlčí hora vtáhl do svého ticha dalšího syna, a jediným svědkem zůstaly němý kámen a rozbitý hliněný prach.