Příběh: Sedm zastavení bolesti Panny Marie v Klášterci nad Ohří
„Ustup, ty blázne, nebo tě tací přivraždím!“ zakřičel Matyáš a svaly v jeho předloktích se napjaly, když se snažil udržet těžký pískovcový blok v rovnováze. Prach z čerstvého opracování kamene mu zaslepoval oči a v nose cítil štiplavý pach vlhkého pískovce a potu.
Kolem nich se v roce 1691 rozprostíral chladný vzduch severního okraje zámeckého parku. Matyáš, jeden z nejlepších kameníků v kraji, právě dokončoval jedno ze sedmi zastavení bolesti. Jeho ruky byly hrubé, s roztrženou kůží, ale v prstech nesl jemnost, kterou vyžadoval hrabě Michael Osvald. Právě v tu chvíli se však v úzké uličce mezi nově postavenými kaplemi objevila postava.
Byl to muž v šedém plášti, který vypadal, jako by byl utkaný z mlhy. Nešlapal po cestě, spíše po ní klouzal, a jeho tvář zůstávala v hlubokém stínu kapuce. Cizinec zastavil před druhým zastavením a položil svou bledou ruku na reliéf vyobrazený v pískovci. Matyáš ztuhl. Všimli si toho i ostatní dělníci, kteří náhle utichli a jen sledovali, jak se prsty neznámého dotýkají detailů Mariiných utrpení.
„Kdo jste a co tu hledáte?“ vyjel z Matyáše hřmivý hlas, zatímco svalil těžký kámen na základovou římsu s duněním, které otřáslo zemí.
Muž v plášti neodpověděl. Místo toho z rukávu vytáhl malý, černý předmět, který vypadal jako zčernalý stříbrný klíč, a přiložil ho k jedné z postav svatých pomocníků v boczní nikách. V ten moment se stalo něco, co Matyáš nedokázal vysvětlit. Vzduch kolem kaple náhle ztěžkl a začal vibrovat nízkým tónem, podobně jako když se v dálce hroutí skály. Z pískovcového reliéfu začala vyvěrat tekutina. Nebyla to voda, nebyl to olej, ale hustá, sytě červená substance, která voněla po čerstvých růžích a starém železe.
„To není možné,“ zašeptal Matyáš a udělal krok vpřed. „Kámen nekrvácí.“
Neznámý muž se konečně otočil. Jeho oči byly neobyčejně jasné, téměř průsvitné, a hleděly ne na Matyáše, ale skrz něj, jako by viděl něco, co stála v místě, kde byla jen prázdná cesta směřující k Kadaně. Cizinec krátce pohnul rty, ale zvuk, který vyšel z jeho hrdla, nebyl lidskou řečí. Byl to zvuk tisíce šeptajících hlasů, které zněly jako šum řeky Ohře v období jarního tání.
Když Matyáš bliknul, muž byl pryč. Zůstal jen tichý park a sedm pískovcových kaplí, které teď v zapadajícím slunci vypadaly jinak než před minutou. Matyáš přistoupil k kapli a dotkl se místa, kde byla ta červená tekutina. Byl tam jen chladný, suchý kámen. Žádná krev, žádná vůně růží. Jen monogram MOT pod hraběcí korunou, který se zaleskl v posledním paprsku světla.
Matyáš se vracel domů s chladem v kostech, který mu žádný oheň nepomohl zahřát. Celý zbytek života ho trýzalo jedno zjištění. Ten muž v plášti nehledal cestu k loretánské kapli ani k té na skále. On hledal něco, co bylo vytesáno hluboko v samotném kameni, něco, co zůstalo skryto před zraky smrtelníků.
Dodnes, když někdo projde cestu mezi zámeckým parkem a železničním mostem, může pocítit náhlý pád teploty a slabou, téměř neznatelnou vůni růží. Někteří tvrdí, že pokud se v tichu zastavíte u jednoho z reliéfů a přiložíte ucho k pískovci, uslyšíte tichý zvuk otáčejícího se klíče.
Otázkou zůstává, zda ten neviditelný zámek někdy bude skutečně otevřen a co se v tu chvíli uvolní z kamene do světa.