Příběh: Kotulova dřevěnka
„Kde jsi to schoval, ty starý lháři!“, zařval Janek a svaly na jeho předloktích ztuhly, když prudce přetlačil těžký dubový trám u vchodu. Prsty mu klouzaly po hrubém dřevě, kde bylo hluboko vyryto jméno Folwarczny. Janek nehledal zlato ani drahokamy, hledal klíč od truhly, která v té nové roubence z roku 1781 nepatřila nikomu, a přesto v ní každý slyšel tlukot srdce.
Folwarczny stál v rohu místnosti, obličej zaschlý jako stará kůže a oči zakryté mlhou, kterou v sobě nosil z celých Těšínských hor. Vzduch v místnosti voněl po čerstvě řezaném smrku a mokré hlíně, která ulpávala na botách obou mužů. Janek znovu přistoupil blíž, až cítil horký dech starce, který se třešel, ale ne z chladu.
„Není to v trámu, chlapče. Je to vteřinu předtím, než zavřeš oči,“ zachropotěl Folwarczny a ukázal vyhublou rukou směrem k větrnému mlýnku, který se za oknem pomalu otáčel v tichém větru.
Janek neposlouchal hádanky. Rázem popadl starce za límec coarseho plátna a přitlačil ho k stěně. V té chvíli se v domě stalo něco, co zastavilo i Jankovu zuřivost. Všechen zvuk zvenku zmizel. Zmizel šumění listí, zmizelo ržání koní v chlévu a utichlo i skřípání mlýnských křídel. Nastalo ticho tak absolutní, až v uších začalo zvonit.
Pak se z prázdného prostoru uprostřed místnosti ozval zvuk. Bylo to tiché, rytmické poklepávání, jako by někdo neviditelný vyťukával prsty na dřevě podlahy. Janek pustil Folwarcznyho a s úžasem sledoval, jak se na čistém prázně začínají objevovat stopy. Ne byly to stopy bot, ale vlhké, tmavé otisky bosých nohou, které se objevovaly jedna po druhé, zničením ticha, bez viditelného těla.
Stopy vedly přímo k hlavnímu trámu s vyrytým jménem stavitele. Janek ztuhl. Viděl, jak se v místě, kde se neviditelný návštěvník zastavil, dřevo začalo mírně žhnout modravým světlem. Vzduch kolem nich ztěžkl vůní starého pergamenu a rozkladu, jako by do nové stavby vnikl někdo, kdo v ní nebyl vítán už stovky let.
„On přišel pro svůj podpis,“ zašeptal Folwarczny a klesl na kolena.
Janek se vrhl k trámu a chtěl neviditelnou bytost odtlačit, ale jeho ruce prošly prázdnotou, která byla ledová jako ledový proud z horských potoků. V ten moment se v rytmu neznámého tlukotu rozestoupily stěny roubenky a na okamžik Janek spatřil něco, co tam být nemělo. Viděl krajinu, která nebyla jeho krajinou, viděl stromy, které dávno vyvrátila bouře, a lidi, kteří mluvili jazykem, jenž zněl jako šumění řeky.
Všechno to trvalo jen jediný mžik. Pak se s hlučným prasknutím vrátil zvuk světa. Koně v chlévu zařvali, mlýnek znovu zaskřípal a Folwarczny se zhroutil na podlahu, vyčerpaný a prázdný.
Janek se znovu podíval na trám. Jméno Folwarczny tam stále bylo, ale vedle něj se objevila nová rýha, hluboký zářez, který tam před minutou nebyl. Vypadal, jako by ho někdo vyškrábal dlouhým nehtem v naprostém zoufalství.
Když Janek opustil dřevěnku, neohlížel se. Věděl, že v tom domě zůstalo něco, co se nenechá zavřít do žádné truhly a co nepatří do žádného času. Do dnešního dne nikdo nedokázal vysvětlit, proč se v tichých nocích u vchodu do stavby ozývá tiché poklepyvání na dřevo, jako by někdo z druhé strany stále hledal cestu domů.
Tajemství zůstalo zakleté v dubových stěnách, které stále čekají na toho, kdo se odváží dotknout vyrytého jména.