Příběh: Křížová cesta u Cvikova
„Tady to končí, Mathiase, už dál nepůjdu!“ zakřičel mladý muž a prudce zastavil svou obukvatou klaci. Kopyta koně vysekala z tvrdé skalnaté cesty stříbrné jiskry, které na okamžik rozsvítily šedivý opar mlhy. Vzduch voněl vlhkým kamenem a rozkvétajícími lískami, ale pod tímto sladkým pachem se tajil pach hniloby a starého prachu.
Mathias, muž s tváří vrytou jako v žulovém bloku, ani neotočil hlavu. Stál u první z nově zvednutých kapliček, kde na plátně vykouzlo utrpení Spasitele. V ruce svíral těžký železný klíč, který mu předtím v městě předal starý punčochář Richter. Mathias nebyl z místních; přišel z hlubokých lesů, aby pomohl s budováním poustevny, ale v jeho očích plál oheň, který k modlitbám nepatřil.
„Podívej se na ty barvy, chlapče,“ zamumlal Mathias chraplavým hlasem. „Krev na tom plátně je až příliš červená. Jako by v ní stále kolal život.“
Mladý jezdec, syn místního obchodníka jménem Lukas, pocítil, jak mu po zátylku stéká studený pot. V roce 1730 byl tento vrch místem naděje a víry, ale v tuto chvíli, když slunce zapadalo za obzor a barvilo oblohu do temně fialova, se skalnatý vrchol zdál být branou do jiného světa. Lukas spatřil, jak Mathias pomalu natahuje ruku k obrazu a dotýká se prstem zaschlé rudé barvy.
Najednou se z mlhy nad nimi ozval zvuk. Nebyl to zvonek, ani křik zvířete. Byl to rytmický, těžký dopad něčeho na kámen. Tupý zvuk, jako by někdo táhl za sebou masivní kmen dřeva přes ostré skály. Lukas ztuhl. Podíval se vzhůru k vrcholu, kde už stály tři kříže, a uviděl stín. Nebyla to postava člověka, ale příliš vysoká, příliš hubená, s končetinami, které se ohýbaly v nepřirozených úhlech.
„Kdo to je?“ vydechl Lukas a ruka se mu začala třást na uzdě.
Mathias se neotočil. Naopak, začal se smát. Byl to tichý, suchý smích, který zněl jako drcení suchého listí. „Hledá svou cestu, Lukasi. Hledá cestu, kterou jsme mu právě vybudovali z kamene a víry. Jenže on nehledá spásu.“
Postava v mlze se zastavila přesně nad nimi. Ticho, které následovalo, bylo tak hluboké, že Lukas slyšel vlastní bušení srdce v uších. Pak se z výšky ozval hlas. Nebylo to slovo, ale zvuk podobný trhání mokrého plátna. Vteřinu poté se z kapličky, u které stáli, rozlehla prudká záře. Lukas přimhouřil oči. Viděl, jak Mathias vkládá onen železný klíč do neviditelné štěrbiny v zemi, přímo pod základem kapličky.
Země se mírně zachvěla. Z hloubi vrchu se ozvalo hluboké zavrčení, které otřáslo kostmi obou mužů. Lukas v panice švihl koně a vyrazil z kopce dolů, nehlídě la červeným pohledem za sebou. Když se po několika desítkách kroků odvážil zastavit a ohlédnout se, mlha se rozestoupila.
Kaplička byla stále tam. Koněm i pěšky byla cesta prázdná. Mathias byl pryč. Nebyl po něm ani stopa v blátě, ani zvuk jeho kroků. Jediné, co zůstalo, byl ten podivný, kovový pach spáleného železa a na plátně v kapličce byla nová, čerstvá stopa prstu, která vypadala, jako by byla namalována krví před vteřinou.
Lukas se vrátil do Cvikova a celý život mlčel o tom, co viděl. Jen občas, když vyhlížel z okna směrem k Kalvárii, cítil ten samý chlad v zátylku. Místní lidi později říkali, že poustevníci žili v míru a modlili se za hříchy světa. Ale nikdo nevěděl, proč Mathias, muž, který pomáhal stavět zdi, zmizel bez stopy právě v den, kdy byla první kaplička vysvěcena.
Kdo z nás dnes stoupá po těch kamenech, možná pocítí, jak se pod nohama chvěje země a v tichu mezi kapličkami stále zní ozvěna těžkého vlečení něčeho, co nikdy nemělo být probuzeno.