Příběh: Zahrádka (zámek)
„Strč ten prsten do spáry, než bratr vejde s pochodní!“ vydechla Anežka a přitiskla se k chladnému žulovému kvádru.
Vlhký prach voněl po dešti a surovém vápnu. Diviš ze Zahrádky zatlačil drobný mosazný kroužek s tmavým kamenem hluboko mezi dva balvany tvrze, kde maltová směs ještě nestačila vytvrdnout. Zaskřípání kovu o kámen splynulo se šuměním severního větru, který dula od petrovických lesů a lomcoval těžkou dřevěnou okenicí v patře.
„Vojslav už podepsal smlouvu,“ šeptal Diviš a zahladil otvor špičkou loveckého nože, až stříbřitá kaše zalila temnou skulinu. „Zítra tě odvezou k příbuzným na jih. Tvůj otec dal přednost jejich pastvinám před mou krví.“
Anežka neuhnula pohledem. Drobnou dlaní sevřela jeho zápěstí tak pevně, až jí zbělely klouby prstů. Na její tváři nebylo vidět jediného zaváhání, jen chvění rtů prozrazovalo těsně potlačovaný pláč. „Ať podepíše cokoliv, Diviši. Žula nehoří a tyto zdi naše tajemství nepustí.“
Těžké kroky na kamenných schodech prořízly ticho. Vojslav ze Zahrádky vkročil do komnaty, v ruce drže čoudící smolnou louč, která vrhala na drsné, čerstvě položené stěny dlouhé, kmitající stíny. Podíval se na bratra, pak na dívku u okna.
„Končíš, Diviši,“ řekl Vojslav a jeho hlas se odrážel od syrových zdí jako údery železného kladiva. „Koně stojí na nádvoří. Jestli si myslíš, že kvůli tvému rozmaru přijdeme o polovinu pozemků a právo na potok, pleteš se. Zahrádka potřebuje pevné spojenectví, ne pohádky o věrnosti.“
Diviš udělal krok vpřed, ramena napnutá pod soukněným kabátcem. Pravá ruka mu sama sklouzla k jílci krátkého nože u pasu. „Prodáváš to, co ti nepatří, bratře. Anežka není majetek, který přihodíš k hranici lesa!“
„Je to dcera našeho souseda a její rodina rozhodla!“ vyštěkl Vojslav a přistoupil k nim. Louč v jeho pěsti zapraskala a štiplavá vůně smoly na okamžik přehlušila pach mokrého zdiva. „Zítra ráno bude daleko odtud. A ty zůstaneš tady a budeš stavět, dokud tyto hradby nebudou dost vysoké, aby udržely náš rod.“
Anežka vystoupila ze stínu. Nepodívala se na Vojslava, její zrak patřil výhradně Divišovi. Sňala ze krku tenký lněný šátek, na němž byl jemnou nití vyšitý zelený lístek, a položila ho na čerstvě ometený kamenný parapet.
„Až tyto kameny padnou, Diviši,“ řekla tichým, ale nebývale čistým hlasem, „pak teprve zanikne to, co jsme si přísahali.“
Vojslav ji drsně chytil za rameno a zatáhl ke dveřím. Anežka neřvala, nebránila se výkřiky, jen při odchodu nechala svůj pohled viset na místě ve zdi, kde pod šedavou maltou mizel mosazný kroužek.
Diviš zůstal v komnatě sám. Plamen louče, kterou bratr nechal v železném držáku u dveří, neklidně olizoval neomítnutý kámen. Přistoupil ke zdi, přitiskl dlaň na studený povrch a zatnul zuby tak silně, až mu v čelisti projela ostrá bolest. Z nádvoří se ozvaly krikelné rozkazy, ržání koní a těžký úder kovaných vrat, která se zavřela za vozem odvážejícím Anežku do neznáma.
Staletí běhala krajinou kolem Petrovic a Zahrádka měnila svou tvář. Dřevěné nástavby nahradil pevný kámen, staré středověké zdivo obklopily elegantní barokní zdi nového zámku, vznosná střecha se tyčila nad krajinou a v komnatách se střídali páni z rodu Cukrů z Tamfeldu i další vznešení majitelé. Avšak jádro staré stavby dál svíralo ve svých útrobách to, co bylo vloženo v dávném věku.
Když se v roce dvoutisíc sedm neudržované zámecké zdivo s hřmotem zřítilo a obrovské balvany se rozvalily do zdivočelého parku mezi náletové dřeviny, nezbylo než torzo starých zdí. Většina lidí vidí jen hromady suti, rozbité tašky a zdevastovaný park.
Ale ti, kdo přijdou do opuštěného parku u Petrovic za sychravého večera, vyprávějí o zvláštním úkazu. Ve zbytcích nejstaršího zdiva, kde se gotický kámen potkává s rozpadlou barokní omítkou, prý v měsíčním světle občas zableskne drobná zelená jiskra — jako by staré kameny stále čekaly na den, kdy si pro schovaný prsten někdo konečně přijde.