Příběh: Sedm zastavení bolesti Panny Marie v Kryrech
„Zastav se, Matěji, nebo nás pohltí mlha dříve, než dopíšeme poslední slovo!“
Matěj prudce zastavil, až mu vrzala podrážka o mokré kamení. V rukou svíral těžký svitek z pergamentu a zbraně v pase mu tloukly o bok, když se prudce otočil k doprovodu. Vzduch kolem nich chutnal po železe a vlhkém pískovci. Byli v polovině cesty k vrcholu, tam, kde se červené kameny oltářů barvily do temně hnědé od sychravého deště. Byl září roku 1764 a právě dnes měla být tato cesta zprvní vraty světu.
Kryry pod nimi zmizely v bílém moři. Matěj však nedíval dolů. Jeho zrak byl upřený na páté zastavení, kde v červeném pískovci vyvázala bolest matky. Právě tam, u paty kamenného oltáře, stála postava. Byla malá, zakrytá šedým pláštěm, který splýval s mlhou, a v rukou držela něco, co v šeru slabě žhnulo modravým světlem.
„Kdo jsi? Co tu děláš v tuto hodinu?“ vykřikl Matěj a udělal krok vpřed.
Postava neodpověděla. Jen pomalu zvedla ruku a ukázala prstem směrem nahoru, k sedmému zastavení, které vrcholilo na kopci. Matěj pocítil, jak mu zrazíno v hrdle. Ten pohyb nebyl varováním, byl to pozvání. Bez slova, bez jediného zvuku, který by přehlušil tiché kapání vody z listí stromů, začala postava stoupat prudkým svahlem.
Matěj ji následoval. Zapomněl na své úkoly, zapomněl na doprovod, který zůstal zmateně stát u pátého oltáře. Srdce mu tlouklo v rytmu jeho rychlých kroků. Čím výše šel, tím více mu v nose cítil zvláštní vůni, která sem nepatřila — vůni čerstvě rozkvétalých lilií, přestože byl podzim a vzduch byl mrazivý.
Když dorazil k sedmému zastavení, postava už nebyla vidět. Stála jen samotná stavba z červeného kamene, která v šeru vypadala jako krvavý zub zapuštěný do hřebeny kopce. Matěj se rozhlédl kolem sebe. Nic. Jen ticho a vzdálený zvuk zvonů z dolního kostela, které zněly, jako by přicházely z jiného světa.
Pak si všiml něčeho na povrchu oltáře. Položená na hladkém kameni byla malá, dřevěná schránka, vytesaná z temného dřeva, které znal jen z hlubokých lesů. Když ji otevřel, našel v ní lístek papíru. Písmo bylo jemné, téměř průsvitné, ale slova byla jasná a pálila do očí jako žhavé uhlí. Stálo tam pouze jedno jméno a datum, které bylo přesně padesát let v budoucnosti.
Matěj ztuhl. Podíval se na své ruce, které se třásly. V tu chvíli za ním zapraskala větvička. Otočil se, ale v mlze viděl jen prázdnotu. Jen takový pocit, že ho někdo pozoruje z místa, které ještě neexistuje.
Sletěl z kopce v šoku, lístek pevně sevřený v dlani. Když se vrátil k ostatním, tvrdil, že viděl jen stíny. Nikomu však neřekl, co našel v té schránce. Ten papír schoval do tajné přihrádky svého truhlíku, kde zůstal ležet desetiletí, až s ním zmizel v zapomnění času.
Když se však po staletích cesta znovu otevřela a z trosek se zvedla nová tvář těchto zastavení, někteří místní přísahali, že v mlhavých říjnových ránech stále vidí šedý plášť. Vidí postavu, která nehledá útechu, ale čeká na někoho, kdo konečně přinese odpověď na otázku zapsanou v onom starém lístku.
Kdo byl tím tajemným poslem a proč vybral právě toto místo pro svou zprávu, zůstává tajemstvím, které červený pískovec stále střeží.