Příběh: Klučov
„Vykopte ty brány, nebo vás nechám všechny pověsit na hradbách!“ řev Viléma z Kounic rozsekal ranní mlhu jako ocelový meč. Vilém stál na hrobní zdi, prsty křečovitě svíraljílnořový ręb a z tváře mu stékal pot smíšaný s prachem z padajících kamení. Pod ním, v údolí, se vlnilo moře ocelí a plátna. Pražané. Husitští bojovníci, kteří přišli pro krev a víru, obklíčili klučovskou tvrz tak těsně, že Vilém slyšel jejich posměšné křiky a rytmické bušení do bubnů.
Vzduch páchl spáleným dřevem a starým železem. Každý náraz dobyvného stroje do hradb otřásal zemí až do špíček bot. Vilém se otočil k svým mužům. Viděl v jejich očích strach, který se nedalo zakrýt ani těžkými přilbicemi. Byli to vladykové a žoldnéři, kteří věřili v neprostupnost zdí, ale tyto zdi právě teď plivaly na ně kousky vápence.
„Pane, jsou v čísle, které neuvěříme,“ vyhrkl mladý zbrojnost, jehož hlas se třesl. „Pokud neotevřeme brány a nepřijmeme jejich podmínky, srovnají nás se zemí do zapadajícího slunce.“
Vilém zasyčel mezi zuby. Byl to muž hrdosti, vycvičený v katolických rituálech a v oddanosti starému řádu. Pro něj nebyli tito muži z Prahy vojskem, nýbrž hordou kacířů, kteří chtěli zničit vše, co bylo posvátné. Pevně sevřel rukojeť meče. Představa kapitulace mu chutnala jako žluč. Raději by viděl klučovskou tvrz v plamenech, než aby sklonil hlavu před těmi, kteří odmítali uznat moc církve.
„Kdo z vás chce být první, kdo zradí svou víru?“ vykřikl Vilém a mečem ukázal k linii nepřátel. „Kdo z vás chce být psem pražanů?“
V tu chvíli se ozvalo duté bum. Brána, tlustý dub s kovovými pásy, se prohnula dovnitř. Prach zaplavil dvůr a z hlubin tvrze se ozval první křik zraněného. Boj už nebyl otázkou času, byl otázkou vteřin. Vilém cítil, jak mu v hrudi buší srdce, rychlé a nepravidelné jako křídla uvězněného ptáka. Podíval se na své muže. Viděl, jak jeden z nich pomalu pouští štít. Viděl, jak jiný hledí k bráně s nadějí, že konec bude rychlý.
Vzpomněl si na své majetky, na zemi, kterou obýval, a na jméno, které chtěl nechat po sobě. Pokud zůstane neústupný, klučovský dům zanikne v krvi. Pokud se vzdá, přežije, ale v očích svých vrstevníků bude navždy zrádcem.
Z hlubin dvora se ozval hřmot. Brána definitivně povzala. Do prostoru tvrze vtrhl první proud husitů, jejich zbraně blýskaly v ostrém světle. Vilém zvedl meč k poslednímu útoku, ale ruka mu ztuhla. Uprostřed chaosu spatřil tvář velitele pražanů. Ten se na něj nepodíval s nenávistí, ale s chladným očekáváním. Byl to pohled lovce, který ví, že kořist už nemá kam utéct.
Vilém z Kounic pomalu spustil meč. Kov zazvonil o kámen hradby.
„Přestaňte!“ zakřičel tak hlasitě, až mu zprchlo v hrdle. „Přijímám podobojí! Přestaňte zabíjet!“
Ticho, které následovalo, bylo děsivější než hřmění děl. Jeho vlastní muži na něj hleděli s odporem i úlevou zároveň. Vilém stál na hrobě své hrdosti a sledoval, jak do jeho domova vstupují lidé, kterým před hodinou přisahal smrt. Podepsal papír, který změnil jeho osud a barvu jeho věry, jen aby zachránil zdi, které ho v tu chvíli hřály jako led.
Dnes už z té hrdosti i z té zrady nezbylo nic než hromada kamenů a zbytky zdi, které v tichu šeptají o muži, jenž přežil svou vlastní čest. Kdo se dnes dotkne těch chladných kamenů v Klučově, možná ještě ucítí ten prach z doby, kdy jedno slovo rozhodlo o tom, zda tvrz zůstane stát, nebo se stane hrobem pro všechny.