Příběh: Boží muka U svaté Anny
Krvavý otisk dlaně na šrubovém hřebíku v dlani hříšníka pálil víc než samotné slunce. Mikuláš zmetal z čela pot a ztísněný pohled vrhal k cestě, kudy mohl uniknout zpět do hustých lesů, dál od hříchu, který v srdci nosil. V kapse mu těžila ukradená zlatá mince, která v tichu šumění listí zněla jako řev tisíce ďáblů. Utíkal tak dlouho, až ho nohy dopředu netahaly a před ním se z prachu a kamene zvedl štíhlý pilíř s křížem na vrcholu.
Zastavil se prudce. Prach z cesty mu vznášel se do nosu pálivý pach suché hlíny a starého kamene. Mikuláš se opřel o chladný povrch kamenného dříku a zavřel oči. V hlavě mu stále zněl křik muže, kterému mince patřila, a ticho, které následovalo poté, když už z hrdla nevyšel žádný zvuk. Tělo se mu třáslo, zuby skřípaly o sebe a v uších mu hučelo.
Když znovu otevřel oči, spatřil před sebou malý oblouk, nikou v kameni, která vypadala jako otevřená ústa připravená k rozsudku. V hloubi té niky byly vytesány tvary, které v šeru působily, jako by se hýbaly. Mikuláš se chtěl odvrátit, ale něco ho přitahovalo k tomu místu. Byl to pocit, že už není sám, že ho pozoruje někdo, kdo nevidí jen kůži a šaty, ale i černou skvrnu na jeho duši.
Vtom se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z hloubi kamenného pilíře, z místa, kde žádný člověk nemohl stát, se ozval zvuk. Nebylo to slovo, byl to jemný, kovový zvuk, jako když někdo lehce škrábne prstenem o kámen. Mikuláš ztuhl. Vzduch kolem něj náhle zchladl, přestože bylo horké léto, a v nosem ucítil náhlý, ostrý pád vůně čerstvého lilie, která v této pusté krajině u okraje obce neměla jak růst.
„Vrať to zpět,“ ozval se hlas, který nebyl hlasem, ale spíše ozvěnou v jeho vlastní hlavě.
Mikuláš vyjekl a couvl o krok. Rozhlédl se kolem sebe, ale cesta byla prázdná. Jen vítr lehce pohýbal trávou u základny kaple. Znovu se podíval do niky. Tam, kde předtím byly jen nejasné reliéfy, nyní viděl jasné světlo. Nebylo to slunce, byla to bílá záře, která se lila z kamene a osvětlovala každý detail jeho špinavých prstů. Světlo nebylo agresivní, ale táhlo ho k sobě s neuvěřitelnou silou.
Vytáhl z kapsy zlatou minci. Kov byl v jeho dlani horký, skoro žhavý. S hrůzou v očích spatřil, jak se mince v záři kamene začíná měnit. Zlatý povrch tál a přeměňoval se v průzračnou tekutinu, která mu stékala mezi prsty jako slzy. Mikuláš chtěl minci svírat pevněji, ale prsty mu neposlechly. Kov prostě zmizel, vstřebal ho ten bílý paprsek, který vyvázal z hloubi gotického pilíře.
Když světlo zhaslo, nastalo ticho tak absolutní, že Mikuláš slyšel vlastní tlukot srdce, který se pomalu uklidňoval. Stál tam, prázdný, bez peněz, ale s podivným lehkostí v hrudi, kterou už dávno neznal. Podíval se nahoru na kamenný kříž a pak na profilovanou římsu, která oddělovala dřík od vrcholu. Všechno vypadalo stejně jako před chvílí, jen on byl jiný.
Nevěděl, kam mince zmizela, ani kdo k němu promluvil. Věděl jen, že pokud teď neodradí zpět do obce a nehledá způsob, jak napravit křivdu, ten chlad v kostech ho nikdy nepustí.
Odrazil se od kamene a zamířil zpět. Kdyby dnes někdo stál u těchto muk a přiložil ucho k chladnému kameni v niky, možná by slyšel tiché cinkání zlata, které tam zůstalo jako věčný důkaz o jednom okamžiku svědomí.