Příběh: Na Hřebenkách 12
„Kde jste to schoval, Jaroslave? Kde je ten rukopis?“
Hlas Antonína zněl ostře, skoro agresivně, a odrážel se od hladkých, bílých stěn s ledovým chladem. Stáli v proskleném tělese schodiště, kde dopadní říjenové světlo řezalo prostor na ostré úhly a stíny. Jaroslav Šalda jen mlčel a opřel se o kovové zábradlí, které bylo pod jeho dlaní stále studené. Vzduchem se vznášel těžký pach tiskarského inkostu a drahého tabáku, který se mísil s vůní vlhkého listoví pronikající z otevřeného okna.
Antonín, muž s tváří ztuhlou jako maska, udělal krok vpřed. Jeho podrážky na vyleštěné podlaze vydávaly zvuk připomínající praskání ledu. Jaroslav se nepohnul. Díval se skrz sklo ven na svou zahradu, kde se pod korunami stromů vlnil mlžný opar. V té chvíli vypadal ten moderní dům, s jeho čistými liniemi a odvážnými kovovými sloupy, spíše jako lodiště připravené k odplutí než jako obydlí.
„Víte, že to není jen papír,“ šeptal Antonín a jeho hlas teď zněl téměř prosíze. „Je to klíč k něčemu, co nikdo v Praze nesmí pochopit. Ten text nepatří do nakladatelství, nepatří do knihovny, nepatří ani k vám.“
Jaroslav pomalu otočil hlavu. V očích měl zvláštní, vzdálený výraz. „Víte, co je na tomto domě nejlepší, Antoníne? Že je lehký. Že první patro stojí na sloupcích, jako by se chtělo odtrhnout od země. Přesně tak se cítím i já. Jako bych už dávno nebyl součástí vašeho světa.“
Antonín vybuchl. Rychle přistoupil k Jaroslavovi a sevřel ho za klopy saku. V tom proskleném prostoru, který měl být symbolem otevřenosti a světla, se najednou stěsnil prostor. Jaroslav se však jen mírně usmál. Nebyla to výsměvná smile, ale spíše soucit.
„Hledejte ho na střeše,“ řekl Jaroslav tiše. „Tam, kde se kovové zábradlí setkává s obzorem Smíchova. Ale varuji vás, kdo jednou uvidí to, co je v těch řádcích, už nikdy nenajde cestu zpět do běžného života.“
Antonín ho pustil a bez rozmýšlení vyběhl nahoru. Jaroslav sledoval jeho zádí, jak mizí v horních patrech. Slyšel, jak mu kroky zrychlují, jak tlouče do schodů, až nakonec utichl zvuk dveří vedoucích na terasu. Na střeše vily v roce 1928 nebylo nic kromě větru a výhledu na město, které se probouzalo k nové éře.
Jaroslav zůstal stát v tichu. Pak pomalu natáhl ruku do kapsy a vytáhl malý, kožený zápisník. Otevřel ho na náhodné stránce. Stránky byly prázdné. Žádný inkost, žádná slova, jen čistý, bílý papír, který v dopadajícím světle téměř zářil.
Když po deseti minutách Antonín sestoupil zpět do prostoru schodiště, jeho tvář byla šedá. Neměl v ruce žádný rukopis. Díval se na Jaroslava s výrazem člověka, který právě zahlédl něco, co mu zlomilo smysl reality.
„Není tam nic,“ vydechl Antonín. „Střecha je prázdná. Jen vítr a kov. Kde je ten text?“
Jaroslav už neodpovídal. Jen ukázal prstem směrem k zahradní fasádě, kde se dům opíral o své kovové nohy. V ten moment se v domě ozval zvuk, který nikdo z nich dvou nevyzval. Byl to zvuk tísněného, hlubokého zvonění, přestože v okolí nebyl žádný zvon. Zvuk přicházel zevnitř stěn, z hloubi betonu a skla, jako by samotná stavba začala mluvit jazykem, který lidé už dávno zapomněli.
Antonín v panice vyběhl z domu a zmizel v ulici Na Hřebenkách, přičemž za sebou nechal otevřené dveře. Jaroslav šalda zůstal stát v proskleném prostoru, naslouchal tomu tichému zvonění a pomalu zavřel svůj prázdný zápisník.
Kdo dnes prochází kolem této vily, možná si všimne jejího neobvyklého rytmu a symetrie. Jen málokdo ví, že v určitých hodinách, když vítr z řeky foukne přes Smíchov právě správným směrem, lze v proskleném schodišti zahlédnout stín muže, který stále čeká, až někdo z návštěvníků přinese odpověď na otázku, kterou nikdo netroufal položit nahlas.