Příběh: Černá mohyla
„Kdo z vás bude desetý?“
Hlas Jana Mydláře prořízl mrazivý vzduch jako nůž. Kat stál s tváří zakrytýma černým plátnem, z którego vyhlížely jen oči studené jako led v potoce Klabavy. Před ním v řadě stáli muži z Madlonova pluku, jejichž dýchání tvořilo husté bílé obláčky. Vzduchem se nesla pronikavá vůně mokré země a rzi z kordů, které předtím v hromadném hněvu lámali přes kolena.
Matěj, prostý jezdec s tváří špinavou od prachu cest, zabořil prsty do hrubého vlněného pláště. Srdce mu tlouklo až v hrdle. Věděl, že utekli z bitvy u Breitenfeldu, že zradili své přísahy, ale tahle trestní metoda byla krutější než samotná válka. Decimace. Jeden z deseti musí zemřít, aby ostatní pochopili cenu zrady.
Mydlář začal odpočítávat. Prsty kata, obalené v kůži, postupně ukazovaly na vojáky. Každý z nich, na kterého dopadl ten prst, ztuhl v naprosté nehybnosti. Matěj počítal v duchu. Devět... deset.
Když kat zastavil u mladého vojáka jménem Ondřej, stalo se něco, co v onom mrazivém listopadu nikdo nečekal. Ondřej nezakřičel, nepropadl panice. Jen se podíval nahoru na větve stromů podél cesty z Rokycan na Litohlavy a lehce se usmál. Byl to úsměv člověka, který zná tajemství, jež ostatním uniká.
Následující den se stromy staly šálou. Forty dva muži, od prostých jezdců až po strážmistra, byli oběšeni v řadě. Matěj stál v řadě přeživších a sledoval, jak se nohy oběšených jemně houpají v rytmu zimového větru. Slyšel jen praskání dřeva a tiché vzlyky těch, kteří měli štěstí zůstat na zemi.
Když Mydlář dokončil svou práci a jednotka začala odcházet, Matěj se na okamžik zastavil. Podíval se na Ondřeje. Ten visel s otevřenýma očima, ale jeho tvář nebyla zkřivěná bolestí. V rukou, které už nebyly schopny nic svřít, držel malý, vyřezaný kousek dřeva ve tvaru ptačího křídla. Matěj ho zpozorně zvedl ze země, když kat s pomocníky začali těla spouštět do společné hrobky.
V ten moment se okolní les utišil. Zmizely zvuky koní, zmizely nadávky důstojníků. Matěj pocítil na tváři náhlý, nepřirozený hřejivý proud vzduchu, přestože byla zem zmrzlá a mráz kousal do tváří. Vzduch kolem něj začal vibrovat tichým, vysokým tónem, který připomínal zpěv, ale nebyl to lidský hlas.
Matěj se rozhlédl. Viděl, jak se nad hrobkou obětí vznáší jemná, stříbřitá mlha, která se neoddávala větru, ale kroužila v přesných kruzích kolem místa, kde leželi popravení. V tom kruhu mlhy na vteřinu uviděl postavu. Nebyl to voják, nebyl to kat. Byla to vysoká bytost s tváří, která připomínala tekuté zrcadlo. Postava se na Matěje podívala a pak pomalu klesla do země, jako by se vpila do samotné půdy, přesně tam, kde byla vykopána jáma pro decimované.
Matěj ztuhl. V rukou stále svíral dřevěné křídlo. Chtěl zakřičet, zavolat ostatní, ale hlas mu zamrzl v hrdle. Když se znovu podíval na místo hrobky, mlha byla pryč a v lese panovalo jen mrtvé ticho.
Během následujících let Matěj často vzpomínal na ten hřejivý vítr a stříbřité kruhy. Věděl, že na tom místě se stalo něco, co nevyvazuje žádný vojenský řád ani církevní kniha. Něco v té zemi zůstalo uvězněno spolu s těmi čtyřiceti dvěma muži.
Dnes tam stojí mohyla s křížem. Kdo kolem ní prochází v tichosti, může pocítit, jak se vzduch náhle změní, jako by ho někdo neviditelný pohladil po tváři. Mnozí říkají, že je to jen vítr z Klabavy, ale ti, kteří hledají odpověď na otázku, proč Ondřej vteřinu před smrtí usmál, cítí pod nohama tlukot srdce, které v té zemi stále bije.