Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Železniční Trojmostí U Hořejšího Rybníka
  • Příběh: železniční trojmostí u Hořejšího rybníka

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

železniční trojmostí u Hořejšího rybníka
Smyšlený příběh

Příběh: železniční trojmostí u Hořejšího rybníka

Příběh: železniční trojmostí u Hořejšího rybníka
❧

„Uchop se mě, Anežko, nebo tě proud Rokytky strhne dřív, než stihneš vyřícnout jediné slovo!“

Jan křečovitě sevřel prsty v její dlaních. Stáli na hranech nově vybudovaného kamenného oblouku, který se jako obří šedý hřeb jen tak zapíjal do břehů Hloubětína. Vzduch kolem nich voněl vlhkým vápencem a čerstvě vysekávaným kamenem, který ještě stále vyzařoval chlad dopolední mlhy. Pod nimi se řeka vinula jako stříbrný had a nahoře, na samotné koruně mostu, se zřítil hluk, který oba ztuhle zastavil.

První železný obr, zvuk hromu uvězněný v kovovém těle, s ohlušujícím skřípotem a výhonem černého kouře prolétal nad jejich hlavami. Země pod jejich nohama vibrovala, jako by se probudilo nějaké prastaré zvíře. Jan cítil, jak se mu třesou kolena, ale v očích měl plamen, který v té chvíli přebil i hřmot stroje.

„Musím jet s ním, Anežko. Ten vlak nečeká na nikoho, a já s ním musím odjet pryč z Prahy,“ vyhrkl Jan, když se kouř rozplynul a nastalo nepřirozené ticho, které přerušovalo jen vzdálené volání ptáků nad rybníkem.

Anežka se nehnula. Její prsty v jeho dlani pomalu povolily, ale pohled zůstal upřený na ty masivní kamenné kvádry, které je oddělovaly od zbytku světa. Její šaty z hrubého lnu se třepotaly ve větru, který vtom lévaj v údolí vždycky hvízdal jinak, ostřeji.

„Kdo nám slíbil, že se z toho železného monstra vůbec vrátíš? Říkají, že to roztrhá krajinu i lidi v ní,“ odpověděla tichým, ale pevným hlasem.

Jan se zasmál, ale byl to smích bez radosti. Přitáhl ji k sobě tak blízko, že cítil vůni bylinek v jejích vlasech. V tu chvíli neexistovala žádná dráha do Olomouce, žádné nové časy ani technické zázraky. Existoval jen tento jeden moment na hranici dvou světů. Jeden svět byl tichý, pomalý a známý, druhý byl z oceli a páry a sliboval phútvství, které oba v Hloubětíně nikdy neviděli.

„Když se vrátím, budu mít dost peněz na to, abychom už nemuseli žít v tom blátě. Postavím ti dům, kde nebudou stěny ze suti, ale z pravého kamene, jako tenhle most,“ zašeptal jí do ucha.

Anežka se od něj pomalu odtáhla. Podívala se dolů do hlubiny, kde voda narážela do pilířů viaduktu. Věděla, že každá cesta, která začíná na mostě, končí buď v náruči druhého, nebo v naprostém osamění. Prostřední prostor mezi dvěma břehy byl místem, kde se rozhoduje o osudu.

„Mosty jsou stavěny k tomu, aby se lidi setkávali, Jene. Ne k tomu, aby se navždy ztráceli v dálce,“ řekla a v jejím hlase zaznělo něco, co připomínalo rozsudek.

V dálce znovu zazněl hvízd lokomotivy. Byl to signál. Jan pocítil prudký tah v hrudi. Musel vybrat. Buď zůstane v bezpečí ticha a chudoby u rybníka, nebo vkročí do nové doby, která mu slibovala všechno, kromě jistoty, že se znovu dotkne ruky ženy, kterou miloval.

„Počkej na mě u tohohle oblouku,“ prosil ji, zatímco už začal ustupovat směrem k nástupišti. „Když uvidíš kouř na obzoru, věz, že jedu zpět.“

Anežka neodpověděla. Jen stála a sledovala, jak se postava Jana ztrácí v hustém černém mraku, který za sebou zanechával vlak. Její ruka zůstala natažená do prázdnoty, prsty stále ještě cítily teplo jeho kůže, ale vzduch kolem ní už byl jen studený a cítil po spáleném uhlí.

Zůstala tam stát dlouho poté, co zvuk kolejí utichl a nad Rokytkou se znovu rozprostřela tichá mlha. Podívala se na kamenný povrch mostu a pak na svou vlastní st chromatinu. Věděla, že některé cesty vedou pryč tak daleko, že už žádný most není dost dlouhý, aby je spojil zpět.

Kameny viaduktu v Hloubětíně stále drží svou váhu, ale v jejich spárách zůstal zakletán tichý pláč ženy, která se rozhodla už nikdy nečekat.

✦
Příběh se váže k památce železniční trojmostí u Hořejšího rybníka Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)