Příběh: Dům U Švagerků
Sklenice s pivem se rozkmitala na dřevěné desce stolu přesně ve chvíli, kdy Emanuel Švagerka přerušil svůj plamenný proslov o právech dělnictva. V hostinci nastalo ticho, které nebylo způsobeno úctou k řečníkovi, ale podivným, hlubokým duněním vycházejícím kdesi z nitra podlahy, jako by se sama země pod Pražským Předměstím rozhodla promluvit. Hosté ztuhli s půllitry v půli cesty k ústům, zatímco olejová lampa nad hlavou Emanuela začala nekontrolovaně tančit v průvanu, který v uzavřené místnosti neměl žádný logický původ.
Emanuel se opřel o pult, prsty sevřel okraj dřeva tak pevně, až mu zbělely klouby. Nebyl to muž, kterého by jen tak něco vyvedlo z míry – zažil vídeňskou bídu i tvrdé politické střety – ale tenhle zvuk byl jiný. Nebylo to dunění strojů z blízkého mlýna, ani hřmění blížící se bouřky. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako by někdo v podzemí domu taktoval čas na neviditelnou kovadlinu.
Kdo je tam dole, Bedřichu? vyhrkl Emanuel směrem ke svému pomocníkovi, který stál u dveří do sklepa jako přikovaný. Bedřich, mladík s tváří ještě nepoznamenanou vráskami politických bitev, jen pomalu zavrtěl hlavou. Klíč od sklepa visel na svém místě za barem, neporušený, v zámku dveří se nikdo nepohnul.
Dunění náhle ustalo. Místo něj se sálem rozlila vůně, která sem rozhodně nepatřila – nebyla to ani vůně chmele, ani čerstvě pečeného chleba, ale ostrý, čistý pach ozónu a vlhké hlíny, jako po velké letní bouři, která se však venku neodehrávala. Emanuel si otřel čelo a pokynul hostům, aby se uklidnili, ale v jeho očích se zračila otázka, na kterou nechtěl znát odpověď.
Když se hosté rozešli a dům utichl, Emanuel se rozhodl jít ke kořenům neklidu. S petrolejkou v ruce sestoupil po schodech do sklepení. Vzduch zde byl chladný a tíživý. Prošel mezi sudy a bednami, až došel k zadní stěně, kde se podle plánů stavby nemělo nacházet nic jiného než nosné zdivo. Světlo lampy dopadlo na kámen a Emanuelovi se zatajil dech. V prachu na podlaze, přesně v místě, kde před chvílí dunělo to neznámé srdce domu, ležel předmět, který tam rozhodně před hodinou nebyl.
Byla to mosazná pečetní známka, chladná a na dotek podivně vibrující. Na jedné straně byl vyryt znak, který Emanuel nikdy předtím neviděl – propletené kruhy, jež nepatřily žádné politické straně, žádnému cechu ani řemeslu. Když se jí dotkl, v hlavě mu vytanul obraz: viděl tuto místnost, ale jinak. Viděl ji plnou lidí v oděvech, které se zdály být z jiné éry, a slyšel hlasy, které mluvily jazykem, jenž se podobal češtině, ale byl bohatší, melodičtější, jako by pocházel z budoucnosti, kterou on sám teprve pomáhal budovat.
Emanuel známku schoval do kapsy a nikdy o ní nepromluvil. Celý zbytek života strávil tím, že v domě budoval centrum odporu, ale v hloubi duše věděl, že dům není jen hostincem nebo sídlem politiky. Byl to průsečík, bod, kde se čas občas zadrhne a dovolí minulosti i budoucnosti na krátký okamžik pohlédnout do tváře. Jeho syn Eduard později tvrdil, že otec v posledních dnech svého života u Švagerků neustále hledal jakési dveře, které v domě nebyly, a mluvil o tom, že „oni“ se brzy vrátí, aby si vyzvedli to, co tu zapomněli.
Dnes, když projdete kolem nároží, kde pamětní deska připomíná dělnické hnutí, možná ucítíte ten samý chladný vánek, i když je léto. Možná uslyšíte vzdálené, rytmické bušení, které se ozývá zpod betonových základů. Emanuel Švagerka své tajemství nechal v základech domu, aby ho tam střežilo pro ty, kteří mají odvahu zastavit se a naslouchat. Pokud se vydáte do Hradce Králové, nehledejte jen historii napsanou v knihách, ale zastavte se u zdi tohoto domu v tichu večera – možná právě vy budete tím, komu se podaří rozluštit, proč mosazná známka nikdy neztratila svůj podivný tep. Dům U Švagerků totiž stále stojí a to, co se skrývá v jeho podzemí, na nikoho nečeká – ono to prostě jen trpělivě je.