Příběh: Hradiště Pohansko
„Kde jsi to schoval, Bořivoji? Mluv, nebo ti zlomím prsty jeden po druhém!“
Hlas řezal vzduchem jako čepel. Bořivoj ležel v blátě, tvář přitisknutou k vlhkým kamenům vnitřního valu. Cítil pachuť železa ve vlastní krvi a cítil, jak mu do zad vniká chlad vlhké země. Nad ním stál muž s očima jako u dravého ptáka, v rukou svíral těžký meč, jehož hrot kropenil krev na šedou plentu hradby. Kolem nich v mlze tichly zvuky hradiště, jen v dálce někde zaklepával kovář do kovadliny, rytmicky a monotónně, jako by odpočíval tlukot srdce celého tohoto místa.
Bořivoj se pokusil nadechnout, ale v plicích měl jen hustý opar z řeky Dyje, která v té době obehávala hradby jako věrný, leč nebezpečný pes. Pod prsty hmatal po něčem tvrdém a studeném. Nebylo to zbraně, ale malý, zdobený prsten s emailem, který našel včera v hloubi země, tam, kde končí základy starého kostela. Ten prsten do něj nepatřil. Nepatřil do tohoto století, ani do tohoto světa.
„Nic nevím,“ zachroptěl Bořivoj a pohlédl směrem k velmožskému dvorci.
Muž s mečem se zasmál, byl to zvuk připomínající drcení suchých kostí. „Lžeš. Viděl jsem tě u hrobů. Viděl jsem, jak jsi vykopával hlínu z míst, kde už dávno měl mít klid mrtvý. Co jsi vybudil, ty hlupáku? Co jsi přinesl zpět do našich zdí?“
Bořivoj ne odpověděl. V hlavě mu stále znělo šepotání, které slyšel včera v noci, když stál v temnotě u rotundy. Nebylo to slovo, byl to zvuk větru, který se změnil v lidský pláč, jenže ten pláč nepocházel z hrdla, ale z hloubky země. Cítil, jak se mu v kapse chladí ten nalezený šperk a jak z něj sálá zvláštní, mrazivý tep.
V tu chvíli se vzduch kolem nich prudce ochladil. Mlha, která doposud jen obklopovala hradby, začala hustnat a přilévat se k nim z obou stran, z východu i západu, jako by ji někdo řídil. Zvuk kovářského kladivečka náhle utichl. Nastalo ticho tak absolutní, až v něm bylo slyšet, jak krev pulzuje v spáncích.
„Vidíš to?“ vyhrkl muž s mečem a jeho hlas už nebyl plný hněvu, ale čistého, nefalšovaného strachu.
Bořivoj zvedl hlavu. Z mlhy se začala rýsovat postava. Nebylo to zvíře, nebyl to člověk, kterého by mohl poznat. Byla to silueta, která šla pomalu, s nepřirozeným rytmem, jako by každý krok trval věčnost. Postava neměla tvář, jen prázdnotu, která pohlcovala světlo kolem sebe.
Muž s mečem vykřikl a vrhnu se vpřed, aby neznámého vrahsmečem probodl. Ale čepel prošla mlhou, jako by tam nic nebylo, a přesto se muž náhle zastavil. Jeho oči zbělelaly. Tělo se začalo třást a on pomalu, bez jediného zvuku, začal klesat k zemi. Nebylo vidět žádné zranění, jen to, že z něj vyprchala veškerá životní síla, jako by ho někdo vyprázdnil zevnitř.
Bořivoj zůstal ležet v blátě, paralyzován hrůzou. Postava se zastavila přímo nad ním. Cítil z ní vůni starého prachu a rozkladu, ale zároveň i něco sladkého, jako zvadlé květy v hrobě. Studený dotek, který připomínal led z nejhlubší zimy, se snesl na jeho ruku, kde v kapse spočíval prsten.
V ten moment Bořivoj pochopil. Ten šperk nebyl pokladem. Byl to klíč. A on ho právě otočil v zámku, který měl zůstat navždy zavřený.
Když se mlha rozprášila, na hradišti byl tichý klid. Bořivoj tam ležel, ale už nebyl sám. Vzduch kolem něj vibroval neviditelným napětím a z hlubin země, z míst, kde spí stovky zapomenutých těl, začalo stoupat něco, co nehledá odpočinek, ale návrat.
Kdo dnes prochází mezi kamennými zbyteky hradeb a cítí na kůži náhlý, nevysvětlitelný chlad, měl by si dát pozor na to, co hledá v hloubce prachu. Některé věci zůstaly v zemi proto, aby už nikdy neuviděly světlo dne, a ty, které se vrátily, nikdy neodcházejí.