Příběh: dům U Dvou slunců
„Tady to končí, přísahám na svou krev, že z tohoto domu už nevyjdu jako člověk, který věří jen tomu, co vidí!“ vykřikl Matěj Diesbach a s vervou vrhl těžkou železnou klíčenkou na kamennou dlažbu. Zvuk dopadu kovů o kámen zazněl v tichém dvoře jako výstřel, který přetrhl mlhu stahující se z hradu dolů k Malé Straně.
Matěj, zlatník s prsty stále špinavými od černé loužící hmoty a prachu drahých kamenů, stál v barokním stínu domu U Dvou slunců. Jeho zornice byly rozšířené, dýchal zrychleně a z rukou se mu třásly prsty, kterými předtím tak precizně opracovával nejjemnější zlatá vlákna. Vzduch kolem něj byl těžký a hustý, prosycený vůní starého dřeva, vlhkosti ze zdí a pronikavým pachem tabáku, který se z přízemního krámku šířil jako neviditelný mrak.
Kolem něj stál jeho učeň, mladý chlapec jménem Kryštof, který se s úžasem díval na svého mistra. Kryštof neviděl nic zvláštního, jen lsnící fasádu s dvěma slunečními kotouči, jejichž lidské tváře v šeru vypadaly, jako by se tajně usmívaly na všechno, co se v domě odehrává. Ale Matěj viděl víc. Věřil, že v tomto domě, kde se kdysi spojily dvě různé stavby v jednu, zůstala trhlina, která nevede jen mezi zdmi, ale mezi světy.
„Podívej se na ty slunce, Kryštofe,“ zašeptal Matěj a ukázal nahoru k kamennému znamení. „Kdo by si dal do domu dvě slunce? Jedno svítí pro nás, pro lidi z masa a kostí. To druhé... to druhé svítí pro někoho jiného. Pro někoho, kdo v těchto chodbách stále chodí, i když už dávno nemá jméno v žádné knize.“
Matěj už tři noci nespal. Tvrdil, že v noci, když město utichne a zbývají jen kroky strážníků na ulici, slyší v hloubi domu rytmické bušení. Nebylo to bušení na dveře, ale zvuk, jako by někdo v hlubokém suterénu kovářsky vykovával něco z neviditelného kovu. Zvuk byl kovový, ostrý a doprovázel ho chlad, který v zimních nocích mrazil až do morku kostí, přestože v krbu v obývacím pokoji praskal oheň.
Kryštof chtěl mistra uklidnit, ale v ten moment se stalo něco, co oba přimělo ztuhnout. Z okna v prvním patře, přesně pod pohledem kamenného andílka, vyletěl malý lístek pergamenu. Skluzně klesal k zemi, hnaný jemným průvanem, a dopadl přímo k nohám zlatníka. Matěj lístek zvedl s opatrností, jako by držel žhavý uhlík.
Na papíře nebyla žádná slova. Byl tam jen precizně nakreslený kruh, uvnitř kterého byla vyobrazeno jedno slunce s tváří, která vypadala přesně jako tvář Matěje, jen s jedním rozdílem. V očích nakresleného Matěje nebyly zornice, ale malé, zářící hvězdy.
„To je nemožné,“ vydechl Matěj a jeho hlas se zlomil. „Nikdo v tomto domě neví, jak vypadám. Jsem tu jen krátce a nikdo z nás nevyšel ven, aby mě kreslil.“
V tu chvíli se z vnitřního traktu domu, který sahal až do Janské ulice, ozval hlas. Nebyl to křik ani volání, ale tichý, melodický zpěv, který zněl jako tisíce malých zvonků zvonících najednou. Zvuk byl tak čistý a zároveň tak cizí, že Matěj i Kryštof instinktivně ustoupili k bráně.
Když se Matěj znovu podíval nahoru na domovní znamení, zdálo se mu, že se tváře slunců pohnuly. Už se neusmívaly. Teď vypadaly, jako by na něj s očekáváním hleděly, jako by ho pozývaly dovnitř, do míst, kde se čas ohýbá a kde se staré renesanční základy potkávají s barokním přepychem v tanci, který nekončí.
Matěj lístek roztrhal a vyhodil ho do větru, ale v jeho očích zůstal stín té neznámé tváře. Odcházel z domu U Dvou slunců s pocitem, že nechal za sebou část své duše, kterou mu dům ukradl jen za to, že do něj vstoupil.
Kdo dnes prochází Nerudovou ulicí a zvedne zrak k těm dvěma kamenným sluncům, možná pocítí ten samý zvláštní chlad, který v zimě nepatří do pražských ulic. A kdo bude mít štěstí, možná v tichu dopoledne uslyší z hloubi zdí to jemné, kovové bušení, které stále hledá svého majitele.