Příběh: Lékařská vila
„Ustupte, vy hlupáci, nebo vás nechám v tom blátě hnít!“, zařval Mikuláš a prudce odstrčil dva svedené lidi, kteří se snažili vniknout do dveří domu. V rukou svíral těžký kožený kufr, ze kterého unikal pronikavý pach bylin a starého pergamenu. Práh domu na svažitém vršku v Široké Nivě byl v té chvíli jedinou hranicí mezi životem a něčím, co Mikuláš nazýval velkým tichem.
Uvnitř domu vládla zvláštní atmosféra. Stěny z kamene a dřeva sálaly chladem, který nepatřil zimu, ale spíše hloubce země. Mikuláš, muž s tváří rozrytou vráskami jako kůra starého dubu, nešel do hlavní místnosti, ale zamířil rovnou do suterénu. Právě tam, v hloubce, kde se vlhkost mísila s vůní sušeného pelyňku, ležel muž, který už tři dny nemluvil, nedýchal, přestože jeho srdce stále tlouklo v rytmu, který neodpovídal žádnému známému zákonu.
Pacient se jmenoval Ondřej. Byl to bývalý tesař, který jednou noc našel v lese kousek od vily podivný, hladký kámen s vyrytým symbolem, jenž připomínal oko obklopené kořeny. Od té chvíle přestal jíst a jen hleděl do prázdnoty. Mikuláš, uznávaný léčitel z okolí, který věřil spíše v sílu přírody než v modlitby, zkusil vše. Podával mu výluhy z bylin, přikládal horké obklady a šeptal do jeho ucha jména předků.
„Podívej se na mě, Ondřeji! Kdo jsi viděl v lese? Co jsi přinesl do tohoto domu?“, vyjel Mikuláš, zatímco mu v hrdle bublal hněv smíšený s nevysvětlitelným strachem.
Ondřej se pohnul. Nebyl to však pohyb živého člověka. Jeho ruka, bledá a chladná jako mramor, pomalu vyjela zpod lněného prostěradla a ukázala směrem k východní stěně, kde se nacházela malá, zaklenutá nika. Mikuláš ztuhl. V té nikě nebyl žádný předmět, pouze stín, který se zdál být hustší než okolní tma. Vzduch v místnosti náhle ztěžkl a začal chutnat kovově, jako když člověk v ústech pocítí krev z rozkousnutého rtu.
Léčitel pomalu natáhl ruku k onomu stínu. Vteřinu předtím, než se jeho prsty dotkly zdi, z hloubky domu se ozval zvuk. Nebylo to zaklepání, ale rytmické, hluboké dunění, jako by někdo v základech vily údělil ránu do obrovského zvonu, který však nezněl, nýbrž jen vibroval v kostech. V ten moment Ondřej otevřel oči. Nebyly v nich znicele zřítelné znice, ale jen čisté, oslnivě bílé světlo, které zaplnilo celý suterén.
Mikuláš zakřičel a couvl tak prudce, až narazil do stolu s lékárnami. Skloněné sklenice se rozbily, tekutiny se smísily v pestrou louži na dlažbě. Když se znovu odvážil pohlédnout na lůžko, bylo prázdné. Ondřej zmizel. Nebylo v místnosti žádné okno, kterým by mohl uniknout, a dveře byly stále zavřené zevnitř. Zůstal jen ten podivný kámen, který tesař našel v lese, položený přesně tam, kde předtím leželo jeho tělo.
Mikuláš truchlal nad svou neschopností, ale víc ho trýznilo to, co následovalo. Každou noc, kdy měsíc osvětlil valbovou střechu domu a dopadl na kamenná schodiště vedoucí do zahrady, slyšel z hloubky suterénu tiché, rytmické dunění. Bylo to jako tlukot srdce, které nepatřilo člověku, ale samotné zemi pod domem.
Léčitel z domu nakonec odešel, nedokázal vystát pocit, že v jedné místnosti žije a v druhé se nachází brána do něčeho, co nemá jméno. Přesto v Široké Nivě zůstal povest o muži, který prostě vyprpěl z existence, a o domu, který v sobě nese tajemství zakopané hluboko v základech.
Kdo dnes vstoupí do suterénu vily a přiloží ucho k chladné zdi, možná ucítí ten samý kovový pachuť v ústech a uslyší tlukot, který stále čeká na svého tesaře.