Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Březanova Čp. 80, 175
  • Příběh: Březanova čp. 80, 175

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Březanova čp. 80, 175
Smyšlený příběh

Příběh: Březanova čp. 80, 175

Příběh: Březanova čp. 80, 175
❧

„Tady to končí, Mikuláši, víc už ti nedám!“ zakřičel řemeslník a prudce přítiskl hliněnou nádobu k mohutnému kamennému sloupu.

Mikuláš, muž s tváří ožeganou sluncem a dlaněmi hrubými jako kůra starého dubu, se jen krátce zasmál. Vzduch kolem nich byl hustý a těžký, voněl vlhkým kamenem a blízkými rybníky, které v tu chvíli vypouštěli. Stáli v chladném stínu podloubí, kde tři kamenné oblouky tvořily tunel vedoucí do neznáma. Mikuláš nehleděl na řemeslníka, ale na prázdný prostor mezi sloupy, kde se v prachu vznášely drobné zlatavé vířky světla.

„Ty nevidíš, co tady stojí, pravda?“ zašeptal Mikuláš a prsty přejel po chladném, tesaném povrchu sloupu. Kámen byl ledový, přestože venku pálilo letní slunce.

Řemeslník s jménem Jan z Třeboně jen povzdychl a chtěl odejít. Vtom se však stalo něco, co mu zastavilo dech v hrdle. Mezi druhým a třetím sloupem se začal formovat obraz. Nebylo to zrcadlo ani mlha, ale postava ženy v šatech tak bílých, že až bolely oči. Neměla boty a její nohy se nedotýkaly země, jen tak lehce klouzaly nad gotickou dlažbou. Žena nepromluvila, ale v rukou držela malý klíč z černého železa.

Jan ztuhl. Cítil, jak mu v zádech stahují svaly a v ústech chutnaje kov. Žena pomalu natáhla ruku a klíč položila přímo na plochý vrchol jednoho ze sloupu. Vteřinu poté, než Jan stačil vydechnout, postava prostě zmizela. Nebyl slyšet žádný zvuk, nezůstal po ní žádný pach, jen ticho, které bylo tak hluboké, že v něm bylo slyšet tloučení Janových vlastních srdcí.

„Viděl jsi to!“ vyhrkl Mikuláš a v očích mu plála šílená radost. „Říkal jsem ti, že tenhle dům stojí na místě, kde se čas ohýbá. Ten klíč není pro dveře z dřeva a železa. Ten klíč otevírá to, co je pod námi.“

Jan, poháněn náhlým impulsem, který přebil jeho strach, vyskočil na špičky a uchopil černý kousek železa. V momentě, kdy se jeho prsty dotkly kovu, projel mu tělem mrazivý proud, jako by se dotkl ledové vody z hloubi rybníka. V hlavě mu na okamžik zazněl tisíc šepotů, tisíc hlasů, které volaly jména lidí, jež už dávno spali v hlínových hrobkách.

„Kde jsou dveře?“ vyrazil Jan a rozhlédl se kolem sebe. Podloubí bylo prázdné, dům za nimi mlčel, jen z dálky dopadaly kapky vody z okapu na kamenitý povrch.

Mikuláš se jen tajemně usmál a ukázal prstem dolů, na dlouhou úzkou parcelu, na které dům stál. „Dveře nejsou v zemi, Janu. Dveře jsou v čase. Ten klíč funguje jen jednou za sto let, vteřinu poté, když slunce zasáhne třetí oblouk přesně v pravém úhlu. Teď už je pozdě. Teď už můžeš jen čekat, až se znovu objeví.“

Jan zůstal stát v podloubí ještě dlouhou hodinu. Třásl se, přestože bylo horko. V dlani svíral klíč, který byl nyní neuvěřitelně těžký, jako by v něm byla uvězněna celá váha domu i všech lidí, kteří v něm kdysi žili. Zkusil klíč zapíchnout do spár mezi kameny sloupu, zkusil jím škrábat po prahu, ale nic se nestalo. Klíč zůstal jen němým kusem železa.

Když Jan konečně odešel, Mikuláš zůstal stát u sloupu a díval se za ním. Věděl, že Jan klíč někde ztratí nebo ho hodí do rybníka z beznaděje. To bylo pravidlo tohoto místa. Kdo klíč dostal, ale nenašel včas dveře, zůstal navždy svázán s tímto domem neviditelným řetízem touhy.

Dnes už nikdo nepamatuje, kudy vedly chodby, které ten klíč mohl otevřít. Jen kamenné sloupy podloubí stále drží svou váhu a v tichých hodinách, kdy město utichne, se v prachu mezi oblouky občas objeví bílý stín, který hledá svůj ztracený kousek železa.

Kdo dnes přejde pod těmito třemi oblouky, možná pocítí ten stejný mrazivý chlad v dlani, i když v ní nic nedrží.

✦
Příběh se váže k památce Březanova čp. 80, 175 Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)