Příběh: Venkovský dům (Heřmanovice, 1000126533)
Matěj prudce odložil dýku na hrubý, dřevěný stůl, když se z temnoty venkovského dvora ozvalo tiché, neustálé škrábání o dřevěné latě štítu. V komoře pod stropem se mračilo a studený vzduch z chléva se plazil po podlaze jako tichý přízrak. Matěj přitiskl dlaně k horkému povrchu kachlových kamen, které sálaly v malé světnici jediným zdrojem bezpečí, ale i to teplo mu nestačilo zahnat mrazení v zádech.
Pak to přišlo znovu. Třikrát tupé, těžké údery na hlavní dveře. Nešlo o prosbu o pomoc, ani o náhodného poutníka. Bylo to rytmické, vytrvalé a neúprosné.
Matěj popadl svíčku a přistoupil k východu. Když odsunul těžkou třísku, do místnosti nevstoupil člověk, ale stín. Vysoká postava v šedém plášti, který vypadal, že je utkaný přímo z ranní mlhy, překročila práh. Cizinec se nedíval na Matěje, ani na chudou večeři na stole. Jeho oči, jasné a nepřirozeně nehybné, upíraly se na tři okna v přední části domu.
„Přišel jsem hledat prázdnotu,“ pronesl muž hlasem, který připomínal drcení kamení pod koly vozu.
„Tady není nic než kouř a prach,“ vydechl Matěj a jeho prsty se pevně sevřely kolem svíčky.
Cizinec, kterého si Matěj v duchu pojmenoval Radovan, nečekal na pozvání. Prošel kolem něj a zastavil se u kachlových kamen. Místo aby se posadil, položil svou dlaně přímo na horkou keramiku. Matěj viděl, jak se mužova kůže barví do rudá, ale Radovan ani nepopotáhl. Jeho tvář zůstala v klidu, jen oči se zúžily.
„Tato tři okna,“ řekl Radovan a ukázal na dekorativní ostění v průčelí, „ta nejsou pro oči živých. Jsou to oči té země, která si chce vzpomenout.“
V tu chvíli se světlo svíčky začalo kroutit. Plamen nehořel žlutě, ale bledě modrým, chladným zářením. Větrné hvízdání mezi latěmi na střeše ustalo a v domě nastalo ticho tak hluboké, že Matěj slyšel vlastní krev pulzující v uších. Radovan se otočil ke stěně a začal prstem kreslit do omítky neznámé znaky. Tam, kde jeho prst procházel, se objevovalo světlo, které nepocházelo z ohně, ale z hloubi samotných kamen.
„Co tím chcete říct?“ vyhrkl Matěj a udělal krok zpět, až narazil na trámový strop.
Radovan se na něj podíval poprvé přímo. V jeho pohledu nebyl hněv, ani soucit, jen nekonečný, chladný prostor. „Tento dům stojí na místě, kde se nebe dotýká země, ale jen tehdy, když se tři oči otevřou najednou.“
Pak se to stalo. Tři okna v přední části domu se rozsvítila. Nebyl to odlesk měsíce ani světlo svíčky. Byla to záře tak intenzivní, že se zdálo, jako by se stěny domu stávaly průhlednými. Matěj viděl skrze dřevo i kámen, viděl hluboké stíny hor a neviditelný pohyb něčeho obrovského pod vlastními nohama.
Vteřinu poté se Radovan rozplynul. Nebylo to tak, že by odešel dveřmi. Prostě se jeho postava stala součástí stínů a pak zmizela. Zůstala jen vůně ozónu a mokré země, která se převalovala v malé místnosti.
Matěj zůstal stát uprostřed světnice, zatímco se záře z oken pomalu vracela do normálu. Když se ráno probudil, byl dům opět jen obyčejnou, malou stavbou z kamene a dřeva. Ale když se podíval na kachlová kamna, uviděl na nich otisk dlaně, který nebyl spálený, ale vyryt do tvrdé keramiky jako neúprosný důkaz.
Dodnes lidé, kteří procházejí kolem tohoto místa, cítí zvláštní tíhu v hrudi. Tři okna stále bdí nad cestou, jako by každá skleněná tabule byla jedním okem bytosti, která čeká na správný okamžik, aby se znovu projevila.