Příběh: Středověké opevnění v Nymburce
Krev z rozbitého rtuše stékala po předloktí a lepila látku k kůži, ale Jakub z Rýna nevrátil oči odtud, kde se v hlubokém vodním příkopu mísil špínavý proud s tělami padlých. Nad ním se tyčila červená zeď, z červených cihel, které sem jeho předkové přivezli z dalekého severu, aby v této písčivé krajině postavili nezdolný srub. Teď se však tato červená barva měnila v temně hnědou, nasáklou krví těch, kteří v hradbách hledali záchranu.
„Ustupte k bráně! Zavřete ji, nebo nás vyřežou do posledního muže!“ řval kapitán, jehož hlas přehlušil řev útočících a kovové praskání zbraní.
Jakub stál na hrubém kameni a v dlaních svíral těžký meč. Cítil v nose pronikavý zápach spáleného dřeva a vlhkého bahna, které vyvnalo z hlubin Velkých valů. Pod ním se v příkopu přemítali muži, kteří se pokusili přebrodit vodu, jen aby se stali terčem šípů letících z hradebních věží. Voda v příkopech, která měla být jejich štítem, se stala hrobem.
„Nikdy neustoupím,“ vydechl Jakub a tiskl rty tak silně, až mu z nich vyvstala chuť železa.
Věděl, že zrada přišla zevnitř. Někdo z městských radních otevřel malou bránu v noci, kdy měsíc zakryl mraky. Nyní už nebyl boj o vítězství, ale o to, kolik minut života zpodlají pro ostatní. Jakub viděl, jak se proti němu zvedá vlna nepřátel, kteří se za pomocí žebříků chopili okraje červené zdi. První z nich, muž s vrásčitým obličejem a šíleným pohledem, přetvaroval hřeben hradby a vyrazil vpřed.
Jakub neváhal. Švihl mečem v širokém oblouku, který rozsekl vzduch a s tupým zvukem dopadl na hrdlo útočníka. Tělo s hlučným plesknutím spadlo zpět do vody, kde zmizelo pod hladinou, kterou mísily bubliny a krev.
„Jakube! Pomoz mi s touto věží!“ zakřičel na něj přítel z vedle, ale Jakub ho slyšel jen jako vzdálené echo. V jeho zornicích zůstal jen obraz té hrubě zděné zdi, která byla jediným rozdílem mezi životem a totální řezní. Každá cihla, kterou jeho dědové pečlivě skládali, teď držela v rukou osud stovek žen a dětí schovaných v nitru města.
Zatlačil nohama do prachu a vrhl se do střetu. Cítil, jak mu v plicích pálí studený vzduch a jak se mu pod nohama hýbe povrch hradební cesty. Boj byl chaotický, rychlý a krutý. Meče narážely dovnitř do cihelného povrchu, zanechávajíce v něm hluboké záseky. Jakub cítil, jak mu v rameni pulzuje rána od šípu, ale bolest jen přilévala oleje do ohně jeho hněvu.
V jeden moment se vše zastavilo. Jakub stál na okraji hradby a díval se dolů do hloubky Valů. Viděl tam stovky očí, které hleděly vzhůru. Věděl, že hradby jsou sice silné, ale lidské srdce křehké. Pokud jednou z bran vyprchají zběhové, město padne.
„Kdo z vás je zrádce, vy hnusní psi!“ zařval Jakub směrem k vnitřní části města, zatímco mu z čela stékala krev do očí.
V tu chvíli ucítil za zády chladnou ocel. Nebyl to nepřítel z příkopu. Byl to jeden z jeho vlastních, muž s tváří, kterou znal z každé ranní modlitby v kostele. Zrádce se usmál a Jakub v tom úsměvu viděl konec svého světa.
„Tady končí tvá odvaha, Jakube,“ zašeptal mu do ucha.
Jakub se neotočil. Podíval se naposledy na červené zdi, které se v zapadajícím slunci zdály hořet jako obrovský požár. S vědomím, že už není cesty zpět, se opřel o hrobové zdi a s posledním zbytkem sil se vrhl ne proti zrádci, ale dopředu, do hlubin vodního příkopu, aby svým vlastním tělem a zbraní zablokoval cestu těm, kteří se právě v tu chvíli pokusili vylézt nahoru.
Dnes už v hlubinách Valů neteče krev, pouze tichá řeka, která nese tajemství těch, kteří zůstali v červených zdech navždy.