Příběh: Plasy
Ruka Mirka, přikrytá sametovou rukavicí, sevřela úchop a táhla za smyčku uvázanou kolem hrdla starého kněze. Nebyla to zoufalost, která hýbala jeho paží, ale studená, ledová jistota, že tohle je jediná cesta, jak zastavit krvácení, které nešlo přerušit. Oběť se nebránila. Její oči, zakalené mlhou bláznovství, se upřeně dívaly na oblohu, jako by tam hledaly odpověď, kterou mu pán z hradiště nikdy nenajde. Mirda, předák klanu sídlícího na úzké ostrožně nad řekou Střelou, vypustil vzduch z plic. Vzduch smrděl mokrým blátem, horem a podivným, nasládlým tónem, který se rozléval z hlubiny, odkud stoupaly prapodivné pařezy.
Byla to třetí noc v řadě. Každou noc se z vody, která obtékala hradiště ze tří stran a zúžila se na tenkou šíji, kde stál jediný obloukovitý val, vynořoval zvon. Ne kovový zvon, jaký znali z obchodních karavan, ale kus hliněné nádoby, pokrytý černými, lepkavými vzory, které pulsovaly, když se na ně podívali. Zvuk, který vydával, nebyl metalický, hluboký žalostný nářek, který rezonoval v kostech a přinucoval lidi k tomu, aby si svazovali sluch vlnami. Kněz, který se usilovně snažil zaříkat proti tomuto zvuku, se změnil. Jeho ruka, která předtím držela silnou berlu, se začala drolit jako suchá hlína. Mirka viděl, jak se z lýtka starce odtékají drobečky do husté trávy.
„Nech to být,“ zasyčel Mirka, ale jeho hlas byl tiše. Hlas mu selhal, když se mu před očima zjevila tvář jeho mrtvého otce. Otec stál uprostřed vodní mlhy na protějším břehu, kde ležela vesnice, a mával na něj. Neblíž se. Neodvracel pohléd. Otec se usmíval a jeho ústa otvírala v němém křiku, který vypadal jako pláč. Mirka cítil, jak se mu v hlavě řítí krev. Zvon v ruce se zahřál. Nebyl to zahřát sluncem, ale vnitřním žárem, jako by se uvnitř hliněné nádoby zapálil oheň, který nešílil.
Hradiště, které kdysi chránilo jejich předky před divokými stavy, se nyní stalo pastí. Val vysoký jen něco málo přes metr už nedával smysl. Voda Střely se zvedala. Mirka slyšel, jak pod nohama trhává půda. Ostrožnu, na které stáli, sevřela ruka řeky. Ta úzká šíje, kde byl val, se začala propadat. Nebyl to zřícení, bylo to jako by zem sama pohltila svůj obranný bedek.
Kněz se zhroutil. Jeho tělo se rozplynulo do větru. Mirka se otočil a běžel k skalnatému boku ostrožny. Chtěl se vrhnout do vody, ale řeka mu zadržela dech. Ve vodě se zrcadlila tvář, která nebyla jeho. Byla to tvář toho, kdo přišel dřív. Tvář, která měla oči z černého kamene a usmívala se s úlevou, že konečně má nového průvodce. Mirka se zastavil. V ruce stále svíral kousek hliněného zvangu. Zvuk se změnil. Nyní to nebyl nářek, ale ticho. Absolutní, dusivé ticho, které tlumilo i zvuk vlastního srdce.
Podíval se dolů. Pod nohami se otevírala zem. Ne jako propadliska, ale jako ústa. Viděl tam dno, na kterém ležely skládky keramických střepů, z nichž vyčnívaly kosti a další zbytky hliněných nádob. Tam dole se hromadilo vše, co řeka Střela nechtěla pustit. Mirda, předák klanu, se podíval na svůj stín. Stín nestál. Stín byl seděl na zemi a díval se na něj s podivnou zvědavostí.
Poslední věc, kterou si uvědomil, byla to, že jeho ruka, která svírala zvon, už nebyla jeho. Prsty se prodlužily, proměnily se černé a pevné jako kámen. Cítil, jak se jeho kůže stává hladkou, studenou hlínou. Nebyl to bolest. Bylo to naplnění. Naplnění, které přicházelo z hlubiny.
Mirka se otočil k ostatním, kteří se schoulili u podkopaného valu. Neviděl jejich reakce. Slyšel jen, jak se jejich dech zrychluje, jak se v očích jim hasne jasno. A pak slyšel, jak se řeka zvedá. Ne vzedmutí vod, ale pomalé, neúprosné nadvíjení se hladiny. Voda vnikala pod val, který se už zdal křehký jako sušené hliněné střepy nalezené u nohou.
Mirka se usmíval. Cítil, jak mu v nohou uniká síla, jak se jeho myšlenky rozplývají ve fázi. Dnes byl předak. Zítra bude jen další skvrna na dnu řeky, další zbytkem, který bude hledat někdo, kdo přijde za tisíce let a bude si myslet, že to je jen stará, zbytková památka. Někdo bude vykopávat jeho kosti a bude si myslet, že tu kdysi žili lidé, kteří se bali temnoty. Ale on věděl, že se netajil. On se vrátil.
Voda dotekla jeho nohou. Byla ledově studená. Mirka se podíval na protější břeh. Vesnice byla pryč. Na jejím místě stál jen tichý, zhaslý ostrov. A uprostřed toho ostrova, na místě, kde stál on, se zvedl nový val. Obloukovitý, dlouhý patnáct metrů a vysoký jen o něco málo. Ale nebyl z hlíny. Byl z kostí.
Mirka se podíval na ruce. Byly z betonu.
Co se stalo pak, se nikdo nedověděl. Zdi pamatují — ale nepromluví.