Příběh: Vodní mlýn (Slaný)
"Ještě jeden palec doleva a ta kamenná podpěra se rozskočí jako přezrálá dýně!" zahřměl Josef Fischer a zlostně odplivl do kalné vody Červeného potoka. Stál rozkročený na úzkém lešení a sledoval, jak se dva zedníci potí pod vahou masivního krakorce, který měl držet nový balkon.
Psal se rok osmnáctistý šedesátý devátý a vzduch ve Slaném stále ještě chutnal po mokrém popelu. Starý renesanční mlýn lehl popelem a Fischer měl za úkol postavit na jeho troskách něco, co městu vyrazí dech a ohni nadobro zajde chuť. Jenže pan Vincenc Ouřada, vyslanec z panského úřadu, mu neustále dýchal na záda.
"Fischere, ta stavba stojí víc než korunovace! Proč musí mít to polopatro osmnáct oken? Copak v tom podkroví budou bydlet strašidla?" vyzvídal Ouřada a opatrně si kapesníkem utíral lakované boty od vápenného prachu.
Fischer se na něho podíval s výrazem člověka, který právě potkal mluvící bramboru. "Pane správce, vy to nechápete. Těch osmnáct oken, to není pro parádu. To jsou oči mlýna. Když jich bude osmnáct, mlýn uvidí každou jiskru, která by chtěla přiletět od kovárny, dřív, než stačí dopadnout na šindel. Je to taková... stavební prevence, abych tak řekl."
Ouřada zamrkal, v duchu počítal náklady na skleněné tabulky a pak se podíval na průčelí. "A těch devět os na fasádě? Nestačilo by jich pět? Pětka je pěkné, křesťanské číslo."
"Devět je víc než pět, pane správce," vysvětloval Fischer trpělivě, jako by mluvil k malému dítěti. "Když budeme mít devítiosou fasádu, bude se ten mlýn tvářit tak vznešeně, že si i voda v potoce pomyslí, že teče pod zámkem, a bude se víc snažit. A ten balkon s kuželkovou balustrádou nad hlavním vchodem? Ten tam není pro vás, abyste odtud kynul poddaným. Ten tam musí být proto, aby vyvážil tíhu mlecích kamenů. Kdyby tam nebyl, mlýn by se mohl převážit dopředu a sjet do potoka jako namydlený."
Ouřada se chytil za bradu. "Převážit do potoka? To by byla hotová katastrofa! To by mě hrabě Martinic nepochválil."
Fischer si v duchu gratuloval. Věděl, že správce rozumí statice asi jako koza petrželi, ale strach o vlastní krk byl vždycky nejlepším spojencem dobrého stavitele. Chtěl postavit mlýn, který bude vypadat jako palác, s bohatě zdobenou fasádou a římsami, které budou řezat stíny jako břitva. Chtěl, aby lidé ze Slaného chodili kolem a smekali klobouky před domem, kde se jen obyčejně mele zrno.
"A co to kolo?" ozval se znovu Ouřada, když došli k místu, kde se do země zakousával klenutý kanál od rybníka Brod. "Tři metry v průměru! To je hříšně veliké. Vždyť to rozstříká Červený potok až k hradbám!"
"Právě proto musí být tak velké," přikývl Fischer a v očích mu zajiskřilo. "To kolo nebude jen točit hřídelí. To kolo bude svou velikostí budit v potoce respekt. Víte, proč je ten potok červený? Protože se stydí, jak málo práce dosud dělal! S mým kolem uvidíte, jak zbledne pýchou, až roztočí ty nejlepší kameny v celém kraji. A když pak přidáme parní stroj, bude to první mlýn, který dokáže umlít mouku tak jemnou, že se z ní budou péct buchty samy od sebe."
Ouřada se konečně usmál. Představa buchet, které se pečou samy, ho zjevně obměkčila. "No dobrá, Fischere. Stavte. Ale jestli se ten mlýn kvůli tomu balkonu převrátí, osobně vás do toho potoka hodím."
Fischer jen pokývl a vrátil se k zedníkům. "Slyšeli jste ho, chlapi! Pořádně ty krakorce utáhněte, ať má pan správce kde stát, až se budeme smát tomu, jak nám to krásně stojí."
Stavba rostla pod rukama a brzy se nad Červeným potokem tyčila budova, která svou krásou zahanbovala i leckterý měšťanský dům na náměstí. Lidé se zastavovali a počítali okna. Jedna, dvě, tři... osmnáct v polopatře! Šeptalo se, že Fischer do malty přimíchal tajný prášek proti ohni a že Václav Baňka, který mlýn později koupil, v něm schovává klíč k pokladu, který tam zbyl po Martinicích.
Když dnes půjdete kolem té bohatě zdobené fasády a podíváte se nahoru na balkon, možná ucítíte tu starou vůni vápna a uslyšíte ozvěnu Fischerova smíchu. Mlýn tam stojí dodnes, pevný a hrdý, a Červený potok pod ním stále teče stejně rozvážně, jako by se bál, že ho to obří kolo znovu vyhubuje za lenost.
A jestli se ta mouka opravdu mlela sama? To už dnes nikdo s jistotou nepoví, ale faktem zůstává, že od té doby tam už nikdy nehořelo – možná ty Fischerovy 'oči' v podkroví skutečně dodnes dávají dobrý pozor.