Pověst: evangelický kostel v Moravské Chrastové

Staří obyvatelé Moravské Chrastové vyprávějí, že osud jejich evangelického kostela se rozhodl jedné mlhavé podzimní neděle, kdy se muž se švýcarským přízvukem zastavil uprostřed prázdného pole na kraji vesnice a dlouho hleděl do nebe. Byl to Gottfried Staub, ředitel továrny na hedvábné zboží, cizinec z daleké alpské země, který přišel do moravského kraje s rukama zběhlýma v obchodě, ale se srdcem hluboko zakořeněným ve víře reformovaných předků.

Traduje se, že Staub přijel do Moravské Chrastové v době, kdy továrna teprve hledala svůj tvar. Přivezl s sebou znalost hedvábných tkalcovských stavů, smysl pro pořádek a přísnou kalvínskou zbožnost, jež mu od dětství splývala s vůní alpských luk a zvukem kostelních zvonů nad průzračnými jezery. V novém kraji se cítil jako strom přesazený do jiné půdy – ujal se, rostl, ale kořeny mu bolely steskem po domově.

Podle místní pověsti si Staub brzy všiml, že němečtí evangelíci v okolí nemají vlastní místo k modlitbě. Scházeli se po domácnostech, šeptem zpívali žalmy mezi tkalcovskými stavy, a v zimě, kdy mráz ztuhoval okenní tabulky i ruce, neměli kde zapálit světlo víry tak, aby bylo vidět na celý kraj. Stauba prý jednou v noci probudil sen: viděl skupinu lidí klečet v poli uprostřed sněhové vánice, bez střechy nad hlavou, bez oltáře, bez ochrany. Probudil se zpocený a rozhodnutý.

Druhý den ráno prý přišel do továrny dříve než dělníci a na svůj stůl položil kus papíru, na který jedním dechem načrtl plán budovy. Prostou, bez věže, bez zbytečných ozdob – takovou, jaké bývají evangelické modlitebny v jeho rodném kraji: čistou jako sněhová pokrývka hor, skromnou jako člověk, jenž ví, že před Bohem se neskrýváš za zlatem sloupoví, ale za upřímností srdce.

Traduje se, že přesvědčit ostatní nebylo snadné. Někteří sousedé se tvářili nedůvěřivě – co chce ten Švýcar stavět kostel na půdě, kde odjakživa zvonily katolické zvony? Staub prý na každou pochybnost odpovídal tiše a pevně, tak jak odpovídají hory na vítr: neohýbají se, ale ani neohrožují. Obcházel domy, hovořil s rodinami tkalců i se starousedlíky, a postupně se kolem něj začal tvořit kroužek lidí, kteří jeho slova přijali za svá.

Roku 1889 byl kostel postaven. Staří obyvatelé říkají, že v den, kdy byly osazeny poslední trámy krovu, přinesl Staub z továrny kus jemného hedvábí – ne jako ozdobu, ale jako dar. Nechal je prý pověsit za oltářem jako připomínku, že práce rukou a práce ducha nejsou dva různé světy, nýbrž dvě strany téhož plátna.

Kostel stojí dodnes, prostý a bezvěžový, přesně takový, jaký ho Staub nakreslil té časné ráno. Každý čtvrtý týden se v něm sbíhají lidé z okolí a místnost se znovu naplní zpěvem a tichem, jež sem přinesla cizí ruka ze vzdálených hor.

Pověst o Gottfriedu Staubovi připomíná, že stavění kostela není věcí kamene a dřeva, ale odvahy cizince zasadit do nové země kořen své víry. Moravská Chrastová tak získala modlitebnu ne z bohatství, nýbrž z houževnatosti jednoho člověka, který si vzal za svou věc, jež nebyla jeho povinností, a právě proto zůstala. Místo v sobě dodnes nese stopu té tiché vytrvalosti, jež bývá silnější než hluk a okázalost.