Příběh: Wenkeova hrobka
„Tady to končí, proboha, tady to prostě končí!“ vykřikl Viktor a s verví, která mu z एशियाईe vyrazila dech, vrhl pěstí do pískovcového kvádru. Prsty mu pálily, v hrdle měl sucho a v hlavě jen ten jeden, neúprosný obraz: tvář muže, kterému předtím v úzké uličce v Jaroměři ukradl všechno, co měl, včetně zlatého prstenu, který mu teď tížil v kapse jako horký uhlík.
Stál před monumentálním portálem, který vypadal spíše jako hrobka z dávných časů Egypta než jako stavba z počátku století. Nad ním, v oblacích z kamene, stál Kristus. Viktor zvedl zrak a nápis „Jsem vzkříšení i život“ ho udeřil do očí jako bič. Zasmál se, ale byl to zvuk praskajícího skla. Vstup do hrobky byl otevřený, vznášel se v něm chladný, vlhký vzduch, který voněl po starém kameni a zapomenutém tichu.
Kroky mu v teracové podlaze zněly jako údery kladivem do rakve. Vstoupil hlouběji, tam, kde se prostor zužoval a stěny z hořického pískovce pohlcovaly zbytky denního světla. Zastavil se před oltářní menzou. Na zdi za ní viděl malovaného muže, který klečel s holubicí v lese. Ten obraz působil taktelně, jako by les dýchal a holubice měla každou chvíli vzlétnout a vyškrábat mu oči za všechno, co dnes udělal.
Viktor sáhl do kapsy po ukradeném prstenu. Chtěl ho vyhodit, nebo ho možná schovat do jedné z urn, aby se zbavil té tíže, která mu stahovala ramena k zemi. V ten moment se však v hrobce rozhostalo ticho, které nebylo prázdné. Bylo to ticho plné očekávání, husté jako mlha nad řekou.
Náhle zaslechl zvuk. Nebyl to hlas, ale jemné, rytmické zaklapání, jako by někdo v podzemní části, pod mozaikou v podlaze, pomalu odsouval kamennou desku. Viktor ztuhl. Srdce mu tlouklo až v krku. Podíval se dolů na mozaiku, která lemovala vstup do hrobkové chodby, a uviděl něco, co tam být nemohlo. Z praskliny v podlaze vyvěral slabý, modravý svit, který se v tme hrobky zdál být téměř hmatatelný.
„Kdo tam je?“ zakřičel, ale jeho hlas se odrazil od kupole a vrátil se k němu deformovaný, jako by mu odpověřel někdo jiný, někdo, kdo už dávno nemá hrdlo.
Přikročil k prázdnému prostoru u oltáře a v tom okamžiku pocítil na svém rameni dotek. Byl to chlad, ale ne byl to chlad zimy; byl to chlad hlubokého spánku, který vás přiměje zavřít oči a přiznat si všechno. Viktor se prudce otočil, ale za ním nebyl nikdo. Jen prázdnota a kamenné karyatidy, které ho pozorovaly svými nehybnými tvářemi.
V kapse mu prsten náhle začal hřát. Vytáhl ho a s hrůzou zjistil, že kov se mění. Zlatý kruh se v jeho dlani rozplýval jako tavený vosk a stával se šedým, prachem pokrytým kouskem kamene. Viktor ztuhl. Podíval se znovu na malbu muže s holubicí a pocítil, jak se mu do plic vlévá vzduch, který nebyl z tohoto světa. V hrobce se rozhostal zvuk, který připomínal hluboký, spokojený výdech.
Vyběhl ven, neohlížel se, utíkal hřbitovovou osou, až mu plíce pálily a v hlavě mu znělo jen jedno slovo: vzkříšení. Všechno, co ukradl, zůstalo v té chvíli v hrobce, nebo možná v něm zůstal jen on a všechno ostatní se změnilo v prach.
Když se o týden později vrátil, aby zjistil, zda se mu to nezdálo, hrobka byla zavřená a tichá. Ale v mramorovém nápisu, kde bylo vypsáno jméno vdovy Anny Venkové, mu připadlo, že písmena mírně září.
Některé hříchy jsou příliš těžké na to, aby je člověk unesl domů, a tak je musíte ponechat tam, kde kámen zná cenu za klid.