Příběh: budova Galerie moderního umění v Hradci Králové
„Tohle je šílenství, Polívku, prostě šílenství!“ vykřikl pan Bedřich Vlček a prudce udeřil dlaní do rozprostřeného plánu, až se papír roztrhl. V místnosti zapáchalo čerstvým tabákem a vlhkým tmelu. Bedřich, jeden z nejvýznamnějších hradeckých obchodníků, se díval na čáry, které měly změnit tvář Velkého náměstí, a v očích mu hřmělo. Ta budova byla příliš vysoká, příliš odvážná, až uráživá.
Architekt Polívka jen klidně zapálil další cigaretu a sledoval, jak šedý dým stoupá k stropu. Věděl, že jeho návrh budí nenávist. Věděl, že ho v ulicích pojmenovávají bláznem a že i uznaní stavitelé v Hradci Králové považují tento palác za ohavnost. Ale Bedřich Vlček v té chvíli neviděl jen beton a kámen. Viděl v plánu něco, co tam být nemělo.
„Kdo je ten muž v suterénu?“ zeptal se Bedřich tiše, a jeho hlas se najednou změnil z hněvu v chladný strach. Ukázal prstem na detailní řez spodních pater, kde byla znázorněna malá, nenápadná místnost bez oken, umístěná hluboko pod úrovní terénu, v místě, kde kdysi stály staré Caivasovy domy.
Polívka ztuhl. „Tam není žádný muž, Bedřichu. To je jen chyba v kresbě, stín z kopírování.“
Jenže Bedřich Vlček nebyl hlupák. Byl to muž, který věřil v znamení a v tiché šepty, které kolovaly městem o tom, co se v hloubkách starých gotických základů skrývá. Celý rok 1912, kdy se stavba chýlila ke konci, Bedřich navštěvoval stavenisko v noci. Chodil tam, když už dělníci odešli a nad městem zavládlo ticho, které přerušovaly jen vzdálené zvuky z hradeckých ulic.
V říjnu, přesně v den, kdy se do nového paláce Záložního úvěrního ústavu nastěhovali úředníci, Bedřich Vlček zmizel. Nebyla to náhlá smrt ani plánovaný odjezd. Prostě jeden večer vešel do budovy, aby si prohlédl finální podobu monumentálních soch Úrody a Obchodu, které hrdě zdobily vstup, a už nevstoupil ven.
Hledali ho dny i týdny. Prohledali každou kancelář, každou schránku a každý kout nově vyvztavených prostor. našli jen jeho vlněný klobouk, který ležel na podlaze v suterénu, přesně v místě, kde se nacházela ta podivná místnost z plánů. Jenže když tam lidi srazili, našli jen pevnou zeď z kamene a malty. Žádné dveře, žádný vchod, žádná dutina. Všechno bylo v souladu s oficiálním projektem, který Polívka později předložil úřadu.
Když se Bedřichova rodina ptala na vysvětlení, Polívka jen mlčel. Jen občas, když stál na náměstí a hleděl nahoru na tři mohutné atlanty, kteří s nehybným výrazem nesli tíhu korunní římsy, si povzdechl. Lidé říkali, že ti kamenní muži symbolizují ostražitost a spořivost. Ale ti, kteří znali příběh Bedřicha Vlčka, věřili, že atlanti nenesou jen váhu budovy, ale i tajemství někoho, kdo se stal součástí samotných základů.
Průlety světla skrze barevné vitráže v budovně dnes vrhají na podlahu podivné stíny. Občas, když v galerii zprávna utichne návštěvnost a vzduch ztěžourá chladem starých zdí, slyší strážníci tiché, rytmické poklepávání. Zní to jako zvuk prstů, které tloučou do kamene, z míst, kde podle všech map není nic než plná zeď.
Kdo z nás se odváží sestoupit do suterénu a zkusit zaklepat na místo, které v pláních bylo, ale ve skutečnosti zmizelo? Bedřich Vlček tam možná stále čeká, až někdo najde cestu do místnosti, která neexistuje.