Pověst: kaple svatého Jana Nepomuckého a Panny Marie Bolestné
Podle místní pověsti, která se v Brňanech vyprávěla od pokolení k pokolení, nevznikla kaple na návsi jen z prosté zbožnosti tehdejšího hospodáře. Za jejím vznikem prý stojí příběh plný mlčení, bolesti a zázračného znamení, o němž staří obyvatelé hovořili jen potichu, jako by se báli, že i jejich slova by mohl vítr odnést do špatných uší.
Bylo to na prahu druhého desetiletí osmnáctého věku, kdy kraj sužovaly neúrody a vojska táhla podél Ohře sem a tam jako mračna před bouřkou. V Brňanech tehdy žila mladá vdova jménem Markéta, žena s tichýma rukama a očima, v nichž se usadil takový smutek, jaký bývá u lidí navyklých nést trápení beze slov. Její jediný syn, chlapec sotva dospělý, byl jednoho podzimního večera odveden císařskými strážnými. Markéta nevěděla proč. Nikdo jí nic neřekl. Jen sousedé odvrátili zraky a v hospodě se najednou přestalo hovořit, kdykoli vstoupila dovnitř.
Traduje se, že Markéta tehdy chodívala každé ráno ke staré mezní kamenné kapličce za vsí a klečela tam tak dlouho, až jí ztuply kolena a rosa nasákla do sukně. Modlila se k Panně Marii Bolestné, té, která také ztratila syna a přece stála vzpřímená pod křížem. Prosila o zprávu, o slovo, o jakékoli znamení, zda její chlapec ještě žije.
Jedné noci — bylo to v čase, kdy se zima obrací k jaru a vzduch vonní mokrým dřevem — prý se Markétě zdál sen. Stála u řeky a hladina Ohře byla tichá jako zrcadlo. Z vody se vynořila postava v kněžském rouchu, tichá, s tváří klidnou navzdory ranám osudu. Markéta poznala svatého Jana Nepomuckého, mučedníka, jenž zahynul proto, že odmítl prozradit, co mu bylo svěřeno ve zpovědi. Světec nic neřekl, jen na ni pohlédl s takovým porozuměním, jaké může mít jen ten, kdo sám nesl největší bolest a přece nepromluvil. A vedle něj stála žena v modrém, s rukama sepjatýma a se slzou na tváři — i ona mlčela, ale to mlčení nebylo prázdné, bylo plné.
Markéta se probudila a věděla. Nepotřebovala slova. Chlapce už nepřivede žádná modlitba zpátky, ale tíha, kterou nesla, nebyla její sama — sdílela ji se světci, kteří mlčením i smutkem dokázali více než hlasitým nářkem.
Staří lidé vyprávěli, že Markéta tehdy přesvědčila zdejšího šlechtického správce, aby nechal na místě staré kapličky vystavět kapli novou, důstojnější, z kamene a vápna. Byl rok 1723. Správce svolil, snad pohnut jejím příběhem, snad vlastní nábožností, a kaple dostala zasvěcení, jaké v celém okolí nebylo: ke cti svátého Jana Nepomuckého i Panny Marie Bolestné zároveň. Mučedník, který mlčel, aby ochránil druhého. Matka, která plakala, ale nezlomila se. Dvojice, jež v sobě nesla celý lidský smutek bez jediného zbytečného slova.
Říká se, že soška svátého Jana ve štítové nice kaple hledí k severu, k místu, kde se Ohře ohýbá za kopcem a kde proud bývá nejtemnější. A že v jistých nocích, zvláště v době dušiček, projde kolem kaple ticho tak husté, že se zdá, jako by celé pole na chvíli zadrželo dech.
Tato pověst mluví o Brňanech jako o místě, kde si lidé zvykli nést ztrátu bez okázalosti, se sklopenou hlavou a přece se vzpřímenou páteří. Kaple jim po staletí připomínala, že mlčení může být silnější než křik a že smutek sdílený se světci nezmenší, ale stane se snesitelnějším. Dokud stojí ta malá stavba s hrotitými okny uprostřed polí, uchovává v sobě i příběh ženy, která ztratila vše a přesto dokázala dát místu jméno.