Příběh: papírna v Hamru na Jezeře
„Takhle to nebylo, vy rtutový blázne! Já žádám papír, který nepropustí ani stín, a ne tyto mokré hadry, co připomínají spodní prádlo ztuhlé v mrazu!“
Petr Ossendorf s klidem, který mohl mít jen muž s rukama neustále namočenými v kašovité hmotě, pomalu odložil dřevěné čerpadlo. Vstoupil do hlubokého ticha papírny, které přerušovalo jen rytmické tloučenítovů a neustálý šplouchání vody z Hamerské strouhy. Vzduch v místnosti byl hustý, cítit v něm byl vlhký prach, lněná vlákna a pronikavý pach čerstvého vápna.
Před ním stál pan von Putz, šlechtic s obličejem rudým jako zralý rak a kloboukem s peřím, které se při každém jeho gestu nebezpečně naklánělo k mokré podlaze. Putz přišel s požadavkem, který zněl víc než všechno jako bláznovství: chtěl papír pro své tajné dopisy, který by byl tak hustý a neprůhledný, aby jej nešel přečíst ani při přiložení k ohni.
„Pane šlechtici,“ odpověvěl Ossendorf a utřel si čelo hřbetem špinavé rukávice, „vaše tajnosti jsou jistě velmi tíživé, ale papír má své meze. Pokud chcete něco, co nepropustí světlo, doporučuji vám psát na dřevěné desky. Ty jsou těžké, ale za to velmi diskrétní.“
Von Putz vybuchl. Jeho hlas se rozlehlo po hrázděném patře papírny a vyletěli z něj ptáci z blízkých olší. Hrozil mu, že mu zruší pacht a vyhodí ho z Útěchovic dříve, než stihne vysušit další várku listů v podkroví. Ossendorf však neuhýbal. Věděl, že v tomto kraji, kde se stříbro mísí s železným prachem, je řemeslník s dobrým mlýnem cennější než hněvný pán s prázdnou kapsou.
„Dám vám týden,“ zasyčel Putz a prstem ukázal na řady oken v bedněných štítech, kde se v teple podkroví sušily pláty papíru. „Nebo z tohoto mlýna zůstanou jen trosky a vy budete loupit v lese.“
Když šlechtic odešel a jeho kočár zanechal v blátě hluboké koleje, Ossendorf se podíval na svého pomocníka, mladého chlapce jménem Matěj, který se od té doby schovával za velkým kotlem.
„Matěji, přines mi ten olej z lněných semínek a trochu pryskyřice z borovic z hory,“ přikázal Petr.
Celý týden Petr nepracoval na nové receptuře vláken. Místo toho se věnoval něčemu, co v papírnictví bylo zakázaným hříchem. Vzal nejjemnější pláty, které v Hamru vyrobil, a začal je potírat zvláštní směsí, která papír sice neznámě změnila, ale dodala mu zvláštní, skoro skleněný lesk. K tomu přidal špetku mýdla a trošku bílého tiskače, aby povrch zůstal čistý.
Když se pan von Putz vrátil, vypadal jako vítězný vojevůdce. Ossendorf mu s úklonem podal jeden jediný list. Papír byl těžký, hladký a při doteku zvláštně chladný.
„To je ono?“ zpochybnil Putz. „Vypadá to téměř jako kůže!“
„Je to neprůhlednější než zdi vaší tvrze, pane,“ odpověvěl Petr s kamennou tváří. „Zkuste to. Přiložte jej k lampě.“
Šlechtic list zvedl. Světlo lampy jej neproniklo. Putz byl v extazi. Bez dalšího přemýšlení zaplatil Ossendorfovi sumu, za kterou by mohl postavit nový špýchar, a s triumfálním smíchem odjel psát své tajné plány.
O tři dny později se však z Útěchovic ozval křik, který byl slyšet až u rybníka. Pan von Putz vtrhl do papírny, jeho obličej byl nyní modrý z hněvu. V ruce držel svůj dopis, který byl v hrozné lumpem. Inkoust se na povrchu papíru nerozteklo, ale vytvořil bubliny a po čase se začal loupat jako stará barva na dveřích. Všechna tajemství šlechtice byla v podstatě smazána, protože inkoust na tu zvláštní vrstvu prostě neuvízal.
„Podvedl jsi mě! Ten papír je k ničemu! Nic na něm nedrží!“ řval Putz.
Ossendorf se jen lehce pousmál a ukázal na smlouvu, kterou Putz podepsal při převzetí. „Pane šlechtici, vy jste žádal o papír, který nepropustí stín. A skutečně, nic do něj neproniklo – ani světlo, ani váš inkoust. Je to nejčistší neprůhlednost, jakou lze v Čechách vyrobit.“
Šlechtic chtěl zvracet, ale zároveň uvědomil si, že s podpisem na smlouvě o uznání kvality výrobku už nemůže nic vymáhat. Odšel s prázdným dopisem a plnou hlavou vzteku, zatímco Petr Ossendorf se vrátil k tloučení hadrů.
Kdo dnes navštíví ty bílé a šedomodré zdi v Hamru, možná v tichu podkroví stále slyší tiché chichotání řemeslníka, který dokázal prodat šlechtici neviditelné slovo.