Příběh: Věžový bytový dům s vodojemem
„Tady to není, pane Vykopal, ta voda neprotéká stěnou, ona v ní zpívá,“ šeptal starý instalatér pan Bedřich a přitiskl ucho k chladnému, šedému betonu v chodbě v patnáctém patře.
Vykopal, mladý úředník z místního úřadu, jen nervózně přecházel po úzké sedmimetrové chodbě. Vzduch zde chutnal po vlhkosti a čerstvém cementu, přestože dům byl hotový už pár let. Kolem nich se tyčily mohutné roury, které s tichým, téměř neznatelným hučením tlačily tuny vody vysoko do nebe, aby pak hladina klesala dolů do bytů pod nimi. V domě bylo ticho, jen občas někde v dálce zaklaply dveře od výtahu.
„Slyšíte to?“ Bedřich zavrtěl hlavou a ukázal prstem na místo, kde se beton setkával s konstrukcí vodojemu.
Vykopal se přiklonil. Zpočátku neslyšel nic než svůj vlastní dech. Pak se ale ozvalo něco, co do tohoto moderního, panelového světa nepatřilo. Nebylo to hučení vody ani skřípění potrubí. Byl to zvuk lidského hlasu, velmi slabý, jako by někdo mluvil do hluboké studny, hluboko pod jejich nohama, v těch dvacetimetrových základech, nebo hned nad nimi, v tisíci metrech krychlových vody. Hlas nepromlouval v žádném známém jazyce, ale rytmus byl jasný. Byla to píseň.
„To je nesmysl,“ vyhrkl Vykopal a odstoupil od stěny. „Tady nahoře jsou jen nádrže. Dvě komory, beton a železo. Žádný člověk tam nemůže být a přežít.“
Bedřich se na něj podíval s pohledem, který Vykopala mrazil v zádech. Starý řemeslník netuše, že v tomto domě se staly věci, které se do žádného technického plánu nevejdou. Vytáhl z kapsy starý klíč a pomalu otevřel dveře do prostoru, kde se křížila potrubí. Světlo z chodby dopadalo jen doprostřed místnosti, zbytek pohltila hustá tma.
„Minulý týden, když opravovali uzávěry, jeden z kluků našel v potrubí stříbrný prsten. Jenže potrubí je utěsněné, nikdo do něj nemohl lézt a voda v něm proudí takovým tlakem, že by člověka roztrhala na kusy. A přesto byl prsten čistý, bez jediného škrábance,“ řekl Bedřich tichým hlasem.
Vykopal se zasmál, ale byl to nervózní zvuk. Chtěl odejít, chtěl se vrátit do svého bytu, zapnout rádio a zapomenout na ten podivný pocit, že dům pod nimi není jen stavbou z betonu, ale živým organismem. V tu chvíli se ale zvuk změnil. Píseň utichla a nahradil ji prudký, krátký zvuk, jako by někdo zevnitř stěny prudce zaklepal na dveře. Tři krátké rány. Přesně tam, kde Bedřich před chvílí stál.
Oba muži ztuhli. Vykopal cítil, jak mu stéká kapka potu po zátylku. Ten zvuk nepřišel z chodby, ani z vedlejšího bytu. Přišel z hloubi konstrukce, z místa, kde by měla být jen tma a tisíce litrů vody.
„Kdo tam je?“ zakřičel Vykopal, až se mu rozlechlo v prázdném prostoru.
Odpověď nepřišla v podobě slov. Místo toho se z potrubí začal šířit zvláštní, sladký pach, připomínající staré parfémy a mořskou sůl, což v srdci Olomouce, v roce 1973, nedávalo žádný smysl. Bedřich se pomalu usmál a začal si zapalovat cigaretu.
„Tento dům není jen o vodě, pane Vykopale. On něco drží. Něco, co v těchto základech bylo dávno předtím, než jsme sem přišli s našimi panely a betony. Jen jsme to omylem uzavřeli v železobetonovém skeletu,“ řekl instalatér a vyfoukl oblak dýmu do prosvětleného prostoru.
Vykopal už nechtěl nic slyšet. Vybehl z chodby, vrazil do výtahu a svalil se do svého bytu. Ale když večer přistavil ucho k vlastnímu vodovodnímu kohoutku, aby si napustil sklenici vody, nezaslechl proud tekutiny. Zaslechlyv jemné, lapačské šeptání, které mu říkalo jeho jméno.
Kdo nebo co v té chvíli v hloubce šedesát tří metrů pod neonovými nápisy hledalo cestu vzhůru, zůstalo tajemstvím, které nikdo z tehdejších nájemníků netroufal vyslovit nahlas. Jen betonové stěny v Nové Ulici stále uchovávají ozvěnu té písně, kterou uslyší jen ti, kteří se odváží zmlknout.