Příběh: Světovar Plzeň (pivovarský areál)
„To není pivo, to je tekuté zlato z budoucnosti, vy nenasytný loutáre!“ zařval pan Matěj a prudce udeřil pěstí do mramorového pultu, až se v poharech zachvěla hustá, bílá pěna.
Naproti němu stál mladý šlechtic v hedvábné vestě, který s přivřenýma očima zkoumal barvu nápoje. Jmenoval se hrabě Valerius a přišel do Plzně s jedním cílem: najít pivo, které by v jeho vnímání překonalo vše, co znal z vídeňských salonů. Stál právě v srdci novenky, v budově, která voněla čerstvým betonem, vlhkým chladem sklepů a sladkým, těžkým pachem varného kotle. Byl rok 1913 a vzduch kolem nich vibroval hlukem nových elektromotorů, které s hlubokým hučením hnali pivo skrze moderní trubky.
Matěj, zkušený pivovarský mistr s tváří červenou jako zralé jablko a rukama hrubými od práce, nebyl zvyklý na urážky. Věděl, že jejich nový Světovar je nejmodernější stavba v celé říši, ale hraběho pýcha byla mnohem větší než jakákoliv varna.
„Tvrdíte, že toto pivo vyvolává v člověku jasnou mysl a odvahu králů,“ hloubravě pronesl Valerius a s úsměvem zpyšněl. „Ale já v něm cítím jen přehnanou ambici. Sázím deset zlatých dukátů, že po třech sklenicích budu stále stejně skeptický a vy mi budete muset své peníze vrátit i s úroky.“
Matěj se ušklíbl. Znal své řemeslo a věděl, že v laboratořích, které právě dokončili, vyvinuli směs, která by zvedla i mrtvé. Ale věděl také, že hrabě je z nich všech nejvíce náchylný k lesti.
„Dobře, pane hrabě. Ale pokud po třetí sklenici přiznáte, že jste nikdy nic lepšího nepil, budete muset v této budově jeden celý den pomáhat s čištěním kádí. V pracovním plátně, bez vesty a s kartáčem v ruce,“ navrhl Matěj.
Valerius se rozesmál, až mu skoro vypadla lžička z kapsy. „Smlouváme!“
První sklenice zmizela rychle. Hrabě zvedl obočí. Pivo bylo Studené, až mrazivé, a mělo v sobě čistotu, která ho překvapila. Druhá sklenice srazila jeho pýhu o stupeň níž. Začal mluvit hlučněji a jeho gesta se stala širšími. Vzduch v prostorách Světovaru byl nasycen vlhkostí a vůní chmelu, což Valeriovi dodatěvně rozjasnilo smysly.
Když Matěj s vítězným výrazem přinesl třetí sklenici, hrabě už nebyl tím samým člověkem. Seděl trochu nakřivo, oči měl široce otevřené a v tváři měl výraz člověka, který právě objevil tajemství vesmíru.
„Víte, Matěji,“ začal Valerius šeptem, který zněl jako hřmění, „já v podstatě cítím, jak se moje mysl rozšiřuje. Cítím, jak se tyto zdi z betonu hýbou v rytmu mého srdce. Toto pivo není jen nápoj, je to lék na samotnou existenci!“
Matěj se jen tichounce zasmál a pokýval hlavou. „Takže přiznáváte, že je to nejlepší pivo, které jste kdy pil?“
Valerius se prudce vzprostal, ale vtáhl se do sebe, protože mu v hlavě zvířila malá bouře. „Ano! Ano, přiznávám! Je to zázrak! Jsem v extazi!“
Mistr Matěj v klidu vytáhl z kapsy malý lístek s podpisem, který hrabě v opojení hned podepsal. S úsměvem mu pak podal hrubé plátno a tvrdý kartáč na čištění. Hrabě Valerius, stále v hlubokém obdivu k tekutému zlatu, poslušně šel k největší kádě a začal s nadšením drhnout kov, přičemž každým tahem kartáče vyhýbal z lásky k pivu.
Když ho o několik hodin později našli jeho sloužící, hrabě s naprostým klidem a v naprosté čistotě v hlavě drhl dno kádě a zpíval plzeňské písně, které do té doby nenáviděl.
Matěj si peníze v klidu schoval do kapsy a sledoval, jak moderní stroje v pozadí rytmicky hučí. Věděl, že pivo bylo skvělé, ale tajemství toho, proč hrabě tak rychle ztratil rozum, zůstalo v jeho osobním zápisníku.
Kdo dnes projde kolem tichých stěn starého pivovaru, možná ještě uslyší ozvěnu hrabětova zpěvu, který se v betonu uchoval jako připomínka toho, že i nejvyšší šlechtice dokáže srazit jedna správně uvařená várka.