Příběh: dům U Kamenného zvonu
„Ustupte, vy slepci, nebo vám ty vaše kříže v rukou zlomím!“ zařval Mikuláš z Rabí a prudce strčil před sebou stráže, aby se dostal k těžkým dubovým dveřím. Vzduch v úzké uličce byl hustý a chutnal po vlhkém kameni a spáleném dřevě, které stále z hygienických důvodů vykuřovaly v okolních koutích. Mikuláš neměl čas na zdvořilosti. Jeho zrak byl upřený na nárožní kámen, kde v tichosti spočíval ten podivný, němý zvon, vytesaný z tvrdé skály.
Vstoupil dovnitř, kde ho přivítal chlad tak pronikavý, že mu okamžitě ztuhly prsty na jílci meče. V domě panovalo zvláštní ticho, přestože v oknech měla být královna Eliška a její dvůr. Místo šumu šatů a šepotu komnat slyšel jen rytmické, kovové tikání, které neznělo jako žádný stroj té doby. Zvuk přicházel ze stěn, jako by samotné zdivy domu dýchaly v pravidelném taktu.
Mikuláš kráčel chodbou, kde se stíny tančily v bliku jediného pochodně. Zastavil se před dveřmi do místnosti, kde se před několika lety zrodil mladý Karel. V ten moment se stalo něco, co mu vrazilo mrazení do míchy. Zvuk tikání náhle přestal. Nastala prázdnota, která v uších hučela. Z temnoty chodby vystoupila postava. Nebyl to člověk, jakho Mikuláš znal. Byla to žena v šatech tak bílých, že v pološíře skoro svítily, ale její tvář byla zakrytá jemným plátnem.
„Hledáte odpověď na otázku, kterou nikdo nep položil,“ pronesla tichým, ale jasným hlasem, který zněl jako ozvěna z hluboké studny.
Mikuláš v šoku vnímal, jak mu pod rudým pláštěm vyvstávají husí kůže. „Kdo jste? Co zde děláte v královském sídle?“
Žena neodpověděla. Místo toho natáhla ruku a dotkla se kamenného oblouku. V tom okamžiku se stěny kolem nich začaly chvívat. Mikuláš přisáhl, že viděl, jak se kámen mění v tekutinu, jak se gotické hrany rozpouštějí a znovu skládají do tvarů, které v jeho době neexistovaly. Viděl stíny budov, které ještě nebyly postaveny, a lidi v oděvukách, které vypadaly jako z bláznivého snu. Viděl tváře tisíců cizinců, kteří budou stát na tomto místě za stovky let, ticho muzeí a šum davů, kteří neví, co se stalo v roce 1316.
„Tento dům není jen z kamene,“ zašeptala neznámá. „Je to kotva v čase. Zvon v rohu nezvoní pro lidi, ale pro věky.“
Mikuláš chtěl vykřiknout, chtěl ji chytit za ramena, ale když se pohnul, žena se prostě rozplynula v prach a světlo. Vzduch najednou zaplnila vůně starého pergamenu a čerstvě vypraného lněného plátna. Vše se vrátilo do normálu. Stěny byly opět tvrdé, chladné a nehybné.
Rytíř vyběhl z domu ven na náměstí, kde ho přivítal hluk středověké Prahy. Zastavil se a s hrůzou i fascinací pohlédl nahoru na kamenný zvon zasazený do nároží. Zkusil do něj udeřit rukkou, ale kámen zůstal němý. Žádný zvuk, žádný tón. Jen mrtvý kámen, který však v jeho očích teď vypadal jako brána do něčeho nepochopitelného.
Mikuláš z Rabí už nikdy nepromluvil o tom, co viděl. Strávil zbytek života tím, že se vracel k tomuto domu, stál v jeho stínu a naslouchal. Hledal ten okamžik, kdy se čas znovu zlomí a dovolí mu nahlédnout za závoj.
Kdo dnes prochází kolem toho kamenného zvonu, možná nevidí nic než starý kámen a krásné okna. Ale pokud v tichu zatajíte dech, možná uslyšíte to samo tikání, které kdysi zastavilo srdce jednoho rytíře.