Příběh: Čertův mlýn
„Takhle to nebylo, vy lhaná mršino! Ten mlýnský kolo se točí proti směru, jak jste mi slíbil, nebo jste mě chtěl prostě jen obalbit!“
Hrabě Valerius z discountingu s tlustým rtem a ještě tlustším břichem švihl svou zdobnou hůlkou do vzduchu. Stál uprostřed dvora, kde se mísil pach vlhkého kamene s vůní čerstvě mletého obilí. Mlynář Matěj, muž s tváří jako vytesaná z kusu starého dubu, se jen klidně opřel o zeď hospodářské budovy a pomalu si zapaloval dýmku. Vzduch kolem nich vibroval hlubokým, rytmickým duněním vody, která s neutuchanou silou tlačila do kolesa.
Matěj vyfoukl obláček dýmu a pohlédl na hraběho s výrazem, který by mohl znamenat buď hluboké úcty, nebo nesmírné posměchu. Valerius totiž přišel do Liboce s velmi zvláštním požadavkem. Tvrdil, že v koutě svého panství našel starý spis, který mluví o tajném mechanismu v tomto konkrétním mlýně. Podle onoho spisu by mlynář, jenž ovládá správný rytmus kolesa a zná tajná slova, dokázal zastavit čas nebo alespoň přilákat štěstí do všech kapsí v okruhu jedné míle.
Hrabě, který měl v kapsách spíše dluhy než zlato, Matějovi zaplatil tři zlaté mince předem, aby mlynář provedl rituál „zlatého obratu“. Matěj, který znal každou prasklinu v klenbách svého sklepa a každý zvuk Šáreckého potoka, hned pochopil, že šlechtic hledá zázrak tam, kde je jen řemeslo a tvrdá práce.
„Vaše excelence,“ pronesl Matěj tichým, chraplavým hlasem, „to kolo se točí přesně tak, jak mu to voda dovolí. Ale pokud chcete vidět ten zázrak, musíme jít dolů. Do sklepa. Tam, kde je základ zdiva nejhlubší a kde voda šeptá pravdu.“
Valerius, poháněn chamtivostí, neváhal. S prskáním a tísněním se protáhl úzkými schody dolů do chladu valené klenby. Vzduch byl zde těžký, vlhký a voněl po starém víně a plísni. Mlynář ho dovedl k jedné z klenutých stěn, kde voda z potoka v malém korytku jemně přetékala přes kameny.
„Teď dejte pozor,“ zašeptal Matěj. „Musíte políbat tento kámen přesně vteřinu, než se kolo nahoře dokončí jeden plný obrat. Pak se vám otevře cesta k bohatství.“
Hrabě, bez ohledu na svou důstojnost, sklonil hlavu a s nábožnou úctou přitiskl rty k ledovému, slizkému kameni. V ten moment Matěj, který stál těsně za ním, tichým pohybem ruky vytrhl malý dřevěný klín z mechanismu, který držel jednu z těžkých, starých dvířek v horní části sklepa. S hlasitým duněním se dvířka rozestvřila a z horního patra, z prostor, kde se skladovalo zrno a prach, se na hlavu hraběte svalila hromada starého, šedého popela z pecí.
Valerius vyvázal z hromady prachu jako vystrašený pták, celý šedý, s popelařským výrazem v obličeji a s hrozbou v hlase, která však kvůli zbytkům popela v hrdle zněla spíše jako kašel starého psa.
„Co je to za rituál?!“ křičel a mlaskal rty.
„To je rituál čistoty, pane hrabě,“ odpověděl Matěj s kamennou tváří. „Popel smývá hříchy chamtivosti. Teď už vidíte, že štěstí není v kolesech, ale v tom, že člověk ví, kdy má přestat věřit pohádkám. Vaše tři zlaté mince jsou zaplacením za lekci, kterou vám žádný učitel v Praze nedal.“
Hrabě se chtěl rozčílit, ale když pohlédl do Matějových klidných očí a pak na své špinavé ruce, najednou se rozesmál. Byl to smích hysterický, ale upřímný. Uvědomil si, že ho prostý mlynář v Liboci přelstil s elegancí, jaké by záviděl i největší dvorský intrikán.
Když Valerius odjížděl svým kočarem pryč z údolí, mlynář Matěj stál u brány a v ruce žongloval s třemi zlatými mincemi. Podíval se na svou budovu, na její pevné zdi a na vodu, která neustále poháněla mlýn. Věděl, že mýty o čertech a pokladech přitahují lidi, ale jen ti, kteří znají taju potoka, zde skutečně přežijí.
Kdo dnes vstoupí branou do dvora a naslouchá tichému šumu vody pod klenbami, možná ještě ucítí vzduchem pach starého popela a zaslechne echo smíchu muže, který věřil, že může koupit štěstí.