Příběh: Domek U Zlatého slunce
„Zatni ty ústa a drž svíce pevněji, jinak nás ty stíny spolknou dřív, než najdeme ten klíč!“ zašeptal Matěj a prudce strčil svou společnici směrem k těžkým vázaným dveřím. Vzduch v úzké uličce Hradčan byl hustý, prosycený pachem vlhkého kamene a dýmem z blízkých krbů, který se lepila na šaty jako neviditelný prach.
Katarína se třesoucím prstem ukázala na jednoduchou fasádu domu, kde nad vchodem vyhlížel vyblý symbol slunce. Byl to skromný dům, bez okázalostí, které zdobily paláce vyšší šlechty, ale právě v této prostotě spočívala jeho moc. V domě U Zlatého slunce se totiž v té době neděly věci, které by šly popsat v knihách o obchodování s látkami či kořením.
Matěj vrazil ramenem do dveří. Vrzání pantů znělo v tichu noci jako křik zraněného zvířete. Vstoupili do prostor, kde se mísil pach starého dřeva s něčím kovovým, ostrou vůní rzi a vyhaslého vosku. Světlo svíček vrhalo na stěny dlouhé, tančící stíny, které se zdály mít vlastní život. Matěj nešel k lůžku ani do skladu, ale směřoval přímo k těžkému dubovému stolu uprostřed místnosti. Na něm ležela jediná věc: mosazná schránka s mechanismem, který nikdo v Praze nedokázal otevřít.
„On slíbil, že bude tady,“ vydechla Katarína a její hlas se zlomil. „Říkal, že až slunce zapadne za hradby a měsíc stoupá, se zámek sám povolí.“
V tu chvíli se v domě rozlehlo ticho tak absolutní, že slyšeli tlukot vlastních srdcí. Pak se ozval zvuk. Nebyl to hluk z ulice ani šustění větříku v oknech. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu otáčí velkým klemem v hloubi země. Pod jejich nohami, v samotných základech domu, něco zapracovalo.
Matěj přistoupil ke schránce. Právě když chtěl ruku natáhnout k víku, zpoza stěny se ozval tichý, chladný smích. Nebyl to smích člověka, spíše zvuk třenýho skla o kámen. Katarína ztuhla. Podívala se do kouta místnosti, kde byla jen prázdná stín a staré police. Přesto měla pocit, že ji někdo pozoruje s nesmírnou trpělivostí.
„Kdo tam je?“ vykřikl Matěj a zvedl svíce vysoko.
Odpověď nepřišla v slovech. V jediném okamžiku, kdy plamen svíce zakopal, se schránka na stole s hlaským cvaknutím otevřela. Vnitřek byl prázdný. Nebylo v něm zlato, ani dopisy, ani tajné mapy. Na dně ležela pouze malá, hliněná mince s vyrytým symbolem, který neodpovídal žádné známé měně království.
Vteřinu poté se dveře domu, které nechali otevřené, s ohlušující silou zabouchly. V místnosti zhasly všechny svíce najednou. V naprosté tmě ucítili oba prudký poryv ledového vzduchu, i když okna byla zavřená. Cítili, jak se prostor kolem nich stahuje a rozšiřuje, jako by dům dýchal.
Když po dlouhých minutách Matěj konečně našel cestu k zámku a vykopal dveře otevřít, venku už nebyla noc. Byla jasná ranní obala, a přesto se v domě U Zlatého slunce stále držela mrazivá mlha. Podívali se na stůl. Schránka byla zavřená a zamycená. Mince z hlíny zmizela.
Matěj a Katarína opustili dům v šoku, ale zjistili něco mnohem znepokojivějšího. Lidé v okolí Hradčan se na ně dívali s naprostým nezájmem, jako by tam před nimi nikdy nestáli. Když se Matěj pokusil vyprávět o tom, co se stalo, zjistil, že z jeho paměti mizí detaily. Věděl, že tam byl, věděl, že hledal, ale moment, kdy se schránka otevřela, se stal neuchopitelným, jako sen, který vyprchá hned po probuzení.
Dnes stěny domu stále mlčí o tom, co se v nich v oněch nocích odehrávalo. Jen ten, kdo tam vstoupí s otevřeným srdcem a tichým krokem, může v hloubi budovy zaslechnout onen kovový zvuk, který naznačuje, že mechanismus v základech domu stále běží a čeká na někoho, kdo zná správný čas pro svůj návrat.