Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Bývalá Hudební Škola L. Grandeho
  • Příběh: Bývalá hudební škola L. Grandeho

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Bývalá hudební škola L. Grandeho
Smyšlený příběh

Příběh: Bývalá hudební škola L. Grandeho

Příběh: Bývalá hudební škola L. Grandeho
❧

Když se dveře hudební školy otvíraly jako rozzlobené ústa, vnikl do místnosti jen tenký sloup slunečního světla a šmrnc pryskyřičného oleje z vychýleného lampového plamene. Paní Tereza Velká, učitelka klavíru s rukama jako opálové skořápky, zamířila k oknu a přitiskla se k chladivému sklu, jako by se chtěla vyhnout něčemu, co právě překročilo prahovou linii.

„Co to je za zvuk?“ zeptala se, ale její hlas byl tak tenký, že se zdál být jen odrazem jejích vlastních myšlenek. Venku se ozvaly dálkové zvony z farní věže, ale tento zvuk byl jiný — hluchý, jako by někdo hrál na varhany pod vodou. A pak přišel zápach. Ten úplně jiný. Jako by někdo zapálil černý dým z doutníku, který nikdy nehořel. Tereza se otočila, její černá halenka se rozkmitala jako vlajka v neviditelném větru.

V místnosti se nacházelo pět žáků — čtyři děvčata s opálovými klávesami na prstech a jeden chlapec, malý Karel Šimek, který si hrál na housle jako by mu je někdo tajně držel za krk. Jeho tvář byla bledá jako papír, který se nedávno vytrhl z knížky. „Paní učitelko, tohle není můj zvuk,“ prošeptal, zatímco jeho housle samy od sebe začaly vydávat útržky melodie, kterou nikdo v Opavě neznal.

Tereza se přiblížila k malému stolu uprostřed místnosti, kde leželo staré klavírní notové listy. Na jedné z nich, která byla roztrhaná, byl potisknutý portrét Ludwiga van Beethovena. Jeho obličej se zdál být namalován nečistou rukou — jako by ho někdo přetřel černou barvou a pak nechal na ní stopy prstů. Tereza se pohnula k němu, ale její ruce se zastavily v polovině cesty. Na papíru se objevily nové čáry, které se samy od sebe objevovaly, jako by je někdo kreslil pod jejíma očima.

„To není možné,“ zamumlala, ale její hlas se ztratil v tom hluchém, podvodním zvuku. Děvčata se začali mrštit, jejich prsty se otáčely na klávesách, ale z klavíru se ozývaly jen nesourodé zvuky, jako by se někdo snažil hrát na rozbitý nástroj. Karel Šimek se najednou postavil a jeho hlas se stal jasným jako skleněný zvon. „Paní učitelko, tohle není hudba. To je něco jiného.“

V tom okamžiku se dveře otevřely. Do místnosti vnikl muž v černém obleku, jeho tvář byla zakryta širokým kloboukem. Jeho ruce držely něco, co se zdálo být staré klavírní klíče, ale byly z nich vystupovat nějaké tenké, špinavé nitě, které se vinuly jako pavoučí pavučiny. „Tady jste, Tereza,“ řekl, jeho hlas byl hluboký a chladný jako ledový potok. „Vždycky jste byla dobrá na to, co potřebujeme.“

Tereza se odmlčela. Všichni v místnosti věděli, že tento muž byl někdy její učitelem hudby, ale před deseti lety zmizel beze stopy. Nikdo neví, co se s ním stalo, ale všichni věděli, že se vrátil. „Co chcete?“ zeptala se, ale její hlas zněl jako šepot, který se ztratil ve větru.

„Chci, aby se vaše žáci naučili hrát na něco jiného než na hudbu, kterou znáte,“ řekl muž a položil své klíče na stůl. „Chci, aby se naučili hrát na to, co je skrytý v každé notě.“ Jeho ruce se rozložily a na stěně se objevily nové znaky, které se podobaly hudebním notám, ale byly tak složité, že je nikdo neznal.

Děvčata začali plakat. Karel Šimek se pokusil odejít, ale dveře se zavřely samy od sebe. V místnosti se zvedl prach a stěny se začaly rozbíjet, jako by byly vyrobeny z papíru. Tereza se přiblížila k muži a její ruce se dotknuly jeho klobouku. „Co to je?“ zeptala se, ale její hlas se ztratil v tom hluchém, podvodním zvuku.

Muž se odmlčel a jeho oči se otevřely. V nich se odrážely stíny hudebních nástrojů, které nikdy neexistovaly. „To je hudba, kterou slyší jen ti, kteří umírají,“ řekl. „A vy jste jedni z nich.“

Tereza se najednou uvědomila, že její dech se stává pomalejším a její srdce se zklidňuje. Všichni v místnosti začali pocítit, jak se jejich těla stávají lehčími, jako by byli vyrobeni z pelyňku. Karel Šimek se posadil na zem a jeho housle se samy od sebe rozpadly na drobné kusy, které se proměnily v prach. Děvčata se začali rozpadat, jejich těla se proměnila v tenké, černé nitě, které se vinuly ke stropu.

Muž se otočil a odešel, dveře se otevřely a nechal za sebou jen zápach černého dýmu. Tereza zůstala sama, její ruce se dotýkaly stěn, které byly teď prázdné. Na stolu ležely jen staré notové listy a klíče, které se rozpadly na prach. Všechny zvuky zmizely, jako by nikdy nebyly.

Když se Tereza pokusila vstát, její nohy se neposloušely. Seděla na zemi, její tělo bylo lehké jako pírko, a její oči se zaměřily na dveře. Venku se ozvaly zvony z farní věže, ale teď byly jasné a čisté, jako by se někdo snažil vyplavit z nich všechny stíny. Tereza se pokusila zavolat, ale její hlas se ztratil v tom hluchém, podvodním zvuku, který už nikdy nezmizel.

A tak zůstala v hudební škole, kde se každý den ozývaly zvuky, které nikdo neslyšel, a kde každý rok se objevovaly nové noty, které nikdo neznal. Budova stála na předměstí Opavy, jako by čekala na někoho, kdo by mohl vysvětlit, co se zde skutečně děje. A když se někdo přiblížil k dveřím, dveře se otevřely samy od sebe a nechaly ho vstoupit do místnosti, kde se hudba stávala něčím jiným — něčím, co by nikdy neměl slyšet.

✦
Příběh se váže k památce Bývalá hudební škola L. Grandeho Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)