Příběh: Děkanství v Bechyni
Vůně spáleného sena a vlhkého kamene se v děkanském sklepu smísila s potem, který tu visel už od té doby, co se tu někdo rozhodl schovat. Matěj z Hradiště, syn chudého rolníka, se opřel o zděnou stěnu a hleděl na ohně v dřevěné misce. „Tady by měli být mrtví, ne já,“ zamumlal, zatímco jeho ruce drtily kůži od jablka, které mu dala jeho žena, když ho poslala pryč.
„A co když ti tam někdo řekne, že jsi schopen jenom nosit kbelík s vodou?“ zeptal se ho starý Mikuláš, farářův pomocník, který se tu schoval před svým pánem, když mu ten rozbil kámen na hlavě za to, že mu nedal dost chleba. „Pak ti to řeknu já,“ odvětil Matěj a vyplivl jádro jablka. „Ale já to nevím, kam to mám dát. Tohle místo je jako hrobka, kde se ani mrtví neodhodlají usnout.“
Sklep byl temný, ale Matěj viděl, jak se na stěnách odráží plameny. Plackové klenby nad hlavou se zdály být vyřezány z kamene, který se snaží udržet tajemství, které tu leží. „Tady bychom měli být mrtví, ne já,“ opakoval, ale tentokrát už to nebylo jenom sarkasmus. Bylo to úzkostlivé opakování, jako by se snažil přesvědčit sebe samého, že tohle místo je jenom dočasný úkryt, nikoliv věčnost.
Vně sklepa se ozvalo kňučení větru, který se vlivem zimy dostal až do nejmenších štěrbin. Matěj si přitiskl uši k kamenům a poslouchal. Někde v kostele zvonil zvonek, který mu připomínal, že venku je svět, kde ho čeká rodina, pole a práce. Ale také tam čekal farář, který mu slíbil, že ho přivede na trestní práci, když se vrátí z Bechyně.
„Tady je tiše,“ řekl Mikuláš a poklepal prsty na klenbu. „Tady se nedostane žádný zvuk ven, ani když bys chtěl křičet. Ale také se nedostane žádná pomoc. Tady bys mohl zůstat, dokud ti nevyprší dech.“ Matěj se podíval na svého společníka, který měl tvář jako starý kámen, který už dlouho neviděl slunce. „Tak proč tu zůstal ty?“
Mikuláš se usmál, ale to bylo jenom mrzuté zkreslení rtů. „Protože jsem se rozhodl, že budu žít. A ty?“ Matěj se zamyslel. „Já se rozhodl, že se nebudu dívat na to, jak mi farář rozbije ruce, když se vrátím.“ Mikuláš se zasmál. „Takže jsi prostě chytrý, ne odvážný.“
„Chytrý nebo odvážný, to je jedno. Důležité je, že se nebudu dívat na to, jak mi rozbije ruce.“ Matěj se vzpamatoval a vstal. „Já vím, kam jít. Je to tamhle, kde je ten starý sklep pod kostelem. Tam se schovávají věci, které nikdo nechce vidět.“ Mikuláš se podíval na něj s údivem. „Jak to víš?“
„Protože jsem tu už byl. Ale ne jako ten, kdo se chce schovat. Ale jako ten, kdo chce najít něco, co se ztratilo.“ Matěj se podíval na ohně v misce a rozhodl se. „Pojď. Ale buď tiše. Tady se slyší každý šustot.“
Vstali a vykročili po schodech, které vedly nahoru. Ve tmě se jim zdálo, že se pohybují po hřbetu velkého zvířete, které spí. Když vystoupili do chodby, která vedla k kostelu, Matěj se zastavil. „Tady voní jinak. Voní jako naše pole po dešti.“
„To je vonění starého kamene a času,“ řekl Mikuláš. „Ale i trochu vonění života.“ Matěj se podíval na něj a usmál se. „Tak pojďme. Ale buď tiše. Tady se slyší každý šustot.“
Překročili prahovou linii do chodby, která vedla k západnímu průčelí kostela. Matěj se zamyslel, jak se tu dříve schovávali lidé, kteří se chtěli vyhnout trestu nebo pomsty. Ale také tu schovávali věci, které byly důležité. Něco, co nikdo nechtěl ztratit.
Všichni věděli, že pod kostelem je sklep, který nikdo nechce vidět. Tam jsou schovány věci, které by měly být zapomenuty. Ale Matěj věděl, že tam je něco, co by mělo být vzpomínáno.
Všichni věděli, že když se někdo schová pod kostelem, tak se už nikdy nevrátí zpět. Ale Matěj věděl, že když se někdo rozhodne, že se vrátí, tak se vrátí.
Vstoupili do sklepu a Matěj zapálil svíčku. Světlo odráželo se od stěn a vytvářelo stíny, které se pohybovaly jako duchy. Matěj se podíval na stěny a viděl, že jsou pokryty jmény a daty. Některé byly staré, jiné byly novější. Ale všechny vyprávěly příběh.
„Co to je?“ zeptal se Mikuláš.
„To jsou jména lidí, kteří se sem schovali. Někteří se vrátili, jiní ne.“ Matěj se podíval na jméno svého otce. „Můj otec se sem schoval před pány z Bechyně. Ale nevrátil se. Nikdy se nevrátil.“
„Takže tohle je místo, kde se lidé rozhodují, zda se vrátí, nebo zůstanou.“ Mikuláš se podíval na Matěje a usmál se. „Takže ty se chceš vrátit.“
„Ano. Ale ne jako ten, kdo se chce schovat. Ale jako ten, kdo chce najít něco, co se ztratilo.“ Matěj se podíval na svíčku a rozhodl se. „Pojďme. Tamhle, kde je ten starý kámen s jménem Matěj.“
Když dorazili k místu, kde byl vyryt název Matěj, Matěj se poklekl a začal vykopávat. Zemina byla vlhká a smrděla jako starý kámen. Mikuláš se postavil vedle něj a pomáhal. „Co hledáš?“
„Něco, co mi řekne, že se vrátím.“ Matěj vykopal a našel starou krabici. Když ji otevřel, viděl, že je plná starých listů a dopisů. „To jsou věci, které můj otec nechtěl ztratit.“
Mikuláš se podíval na listy a usmál se. „Takže tohle je to, co ti řekne, že se vrátíš.“
Matěj se podíval na listy a začal číst. „Tady je dopis od mé matky. A tady je dopis od mé sestry. A tady je dopis od mé ženy.“ Matěj se podíval na Mikuláše a usmál se. „Tohle je to, co mi řekne, že se vrátím. Ale ne jako ten, kdo se schoval. Ale jako ten, kdo se vrátil.“
Když Matěj zavřel krabici a vstal, cítil, že se něco v něm změnilo. Cítil, že je připraven. „Pojďme. Musíme se vrátit před tím, než se zítra rozední.“
A když se vrátil do světa, kde ho čekal farář a jeho rodina, cítil, že je připraven na všechno. Vrátil se s tím, co bylo pro něj důležité, a s tím, že už nikdy nebude schován. Byl připraven bojovat, pracovat a žít. A tohle místo, kde se schovával, už nikdy nebude jeho úkrytem. Ale bude pamatovat na to, že pod kostelem v Bechyni se skrývají nejenom tajemství, ale i naděje. A že někdy se schovávaní lidé vracejí, aby se stali hrdiny.