Příběh: Socha Nová Opava
„Tady to končí, pane Havle, už víc z toho pískovce nevymačkáte,“ zasyčel starší dělník a s praskotem zapálil cigaretu.
Vincenc Havle neodpověděl. Stál v centre sádů Svobody, kde se vlhký vzduch mísil s pachem čerstvě vykopané hlíny a vápna. Jeho prsty, hrubé a špinavé od kamenného prachu, přejely po hladké lícní kosti ženy, kterou právě vznášel nad starým osmibokým podstavcem. Byla to chvíle, kdy se moderní tvar setkával s kamenem z minulého století. Voda z kašny ještě netekla, ale ticho kolem nich bylo tak husté, že Vincenc slyšel vlastní tlukot srdce.
Když se v roce 1958 stoupala socha k nebi, město Opava bylo jiné. V ulicích přistišlo napětí z doby budování nového světa, ale tady, v stínu stromů, se zdálo, že čas zastavil. Vincenc však nehledal klid. Hledal něco, co v pískovci zůstalo skryté.
V noci, kdy měl být dokončován poslední detail spodního pláště, se k soše přišel muž. Jmenoval se Bedřich a v městské správě měl na starosti parky. Nebyl to muž sloves, chodil v šedém plášti a mluvil jen tehdy, když to bylo nezbytně nutné. Bedřich přišel v době, kdy měsíc svítil jen slabě a rosa srazila prach z laviček.
„Vidím, že jí chybí dech,“ řekl Bedřich tichým, chraplavým hlasem.
Vincenc ztuhl. Stál v koutě s nářadím v ruce. „Je to alegorie města, Bedřichu. Je dokonalá.“
Bedřich se nepřiblížil k soše, ale zůstal stát na okraji fontány. Vytáhl z kapsy malý, vyhlazený kámen, který v měsíčním světle podivně svítil. Bez jediného slova ho vrhl doprostřed prázdné nádrže kašny. Kámen dopadl s tichým plesknutím do hromadící se vody. V ten moment se stalo něco, co Vincenc nedokázal vysvětlit. Pískovcová žena, která měla být nehybná a chladná, se mírně pohnula. Nebylo to zakmitání oka ani pohyb ruky, byl to pocit, jako by socha nadechla vzduch.
Vincenc přistoupil blíž, až mu v nose cítil pronikavý pach mokrého kamene a řas. Když sáhl po rameni sochy, pískovec nebyl studený. Byl vlažný, téměř horký, jako kůže skutečného člověka po dlouhém dni v létě. Bedřich už tam nebyl. Zůstal jen tichý šum listí v sadech Svobody a ta podivná, hřejivá aura, která obklopovala zosobnění města.
Následující dny se Vincenc vrátil k dílu s obavou. Každý večer, když z parku odcházeli poslední lidé, vracela se k soše stejná teplota. Muž v šedém plášti se už nikdy neobjevil, ale socha začala vyzařovat zvláštní sílu. Lidé, kteří kolem ní procházeli, najednou zastavovali. Někteří začali plakat bez důvodu, jiní se začali směji s neznámými cizinci. Bylo to, jako by pískvcová žena pohlcovala smutky a radosti všech, kdo v Opavě žil, a vracela je do vzduchu jako neviditelný proud.
Vincenc se pokusil Bedřicha najít, chtěl vědět, co za kámen do vody hodil. Zjistil však, že v městské správě nikdo s tím jménem nepracuje. Žádný Bedřich v parcích nebyl, žádný šedý plášť nebyl v evidenci. Jako by muž přišel z jiného času, aby probudil kámen k životu.
Když byla fontána konečně spuštěna a voda začala obmytávat osmiboký sokl, Vincenc poprvé v životě pocítil strach z vlastního díla. Viděl, jak se v hladině vody zrcadlí tvář ženy, ale odraz nebyl statický. Zdálo se, že v hloubi vody se postava usmívá, i když kámen nad ní zůstával přísně realistický a nehybný.
Dnes tam ta žena stále stojí, obklopená květinami a tichem parku. Kdo k ní přiloží ruku v tichém odpoledni, může pocítit ten samý zvláštní žár, který kdysi vyrazil z mrtvého pískovce. Jen nikdo neví, kam zmizel muž v šedém plášti a zda se v hloubce fontány stále skrývá ten jeden malý, svítící kámen, který městu vrací jeho duši.
Kdo jednou dotkne jejího ramene, už nikdy neodejde z Opavy úplně prázdný.