Příběh: Dražického náměstí 11
„Když jsi v Malé Straně a náhle se zdi domů začnou dýchat, víš, že se něco zlomilo.“
Vůně spáleného cibuňku se vlekla po schodech domu č. 11 jako něco živého, jako by ji někdo úmyslně rozhazoval mezi kamenné krokve. Jan Šebek, malostranský krejčí, se zastavil uprostřed chodbí, kde stín z velkého okna padal přes prasklinu v podlaze jako špatně nalíčená ruka. Na zdi nad ním visel jeho vlastní štítek — dva křížky v polkruhu, jak si je nechal vyřezat po smrti manželky — a teď se mu zdálo, že se křížky mírně otáčejí.
„To je jenom světlo z okna,“ zamumlal si, ale vítr z otevřených dveří do suterénu mu přinesl jiný zvuk: tišší, jako by někdo šel po prachu mezi sklepy. Šebek se otočil, ale nikdo tam nestál. Jenom stěny, pokryté starými štuky, které se zdály pulzovat jako žíly pod kůží.
„Kdo tam je?“ zeptal se, ale hlas mu zůstal v krku. Pak uslyšel skřípnutí podlahy — jako by někdo lehce přitiskl patu na dřevěnou latku. A pak — šept: *„Neboj se, pane krejčí. Jen jsem přišel pro to, co ti patří.“*
Jan se rozběhl dolů po schodech, srdce mu bije jako kovářský kladivo na železo. V suterénu, kde se dříve skladovaly kožešiny, leželo na podlaze něco obaleného v plátně. Rozbral plátno — a před sebou měl malý, zrezivělý klíč. Na jeho hlavičce byl vyryt znak: dva křížky v polkruhu, stejné jako na jeho štítku.
„To je můj klíč,“ vydechl. „Ale kde jsem ho mohl ztratit? Nikdy jsem ho neodkládal.“
V tom okamžiku se dveře za ním samy zavřely. Vůně cibuňku se zintenzivnila, jako by ji někdo náhle přidělal do ohně. A když Jan obrátil hlavu, viděl za sebou stín — vysoký, v černém plášti, který se rozplynul ve stěně, než stihl rozpoznat tvář.
Ráno se o tom nikomu nevyprávěl. Jenom si klíč připevnil na stěnu vedle štítku a přikryl ho další vrstvou prachu. Ale každý večer, když se vracel domů, slyšel skřípnutí schodů a cibulkovou vůni, která se vlekla za ním jako stín.
A když se jednou podíval na klíč, zjistil, že na jeho hlavičce již není vyryto nic. Jenom prázdné místo, jako by ho někdo vyškrábal.