Příběh: Ottova vila
„Kde jste to schoval, vy starý lišáku? Kde je ten rukopis?“
Vlastimil zprudka přejel dlaní po hladké dřevěné desce stolu v pánském pokoji. Vzduch v místnosti byl těžký vůní starého papíru, tabáku a jemným nádechem vlhkosti, která stoupala od břehů Vltavy. Slunce prosvítilo skrze ornamentální skla oken a vrhlo na podlahu pestrobarevné skvrny, které připomínaly rozlitý inkoust. Vlastimil se zastavil a ztuhl. Z chodby, ze strany sloupové haly, se ozval zvuk. Byl to tichý, rytmický švůr, jako by někdo v těžkých botách pomalu kroužil kolem schodiště, přestože v domě nebyl nikdo z domácích.
Vlastimil, mladý tiskopisec s neklidným pohledem, přišel do Zbraslavi s jediným cílem. Jan Otto, veliký nakladatel, už byl dávno pryč, ale mluvilo se o jedné poslední knize. O díle, které Jan nikdy nenechal vyjít, protože v něm bylo obsaženo něco, co v té době nebylo možné přiznat. Něco, co měnilo pohled na pravdu o lidech. Vlastimil věřil, že tento spis zůstal v této secesní perle, ukrytý v tajném prostoru, o kterém věděl jen majitel.
Vykročil do sálů. Pod nohama mu vrzala lomená podlaha, a zvuk se rozléhal klenutým loubím v západním vchodu. Zastavil se v patrové hale. Sloupů bylo mnoho a stíny mezi nimi se v zapadajícím slunci prodlužovaly jako prsty. Znovu to slyšel. Švůr. A pak tiché, téměř neslyšitelné odyskouvání, jako by někdo v pokročilém věku s námahou vnímal vzduch.
„Vím, že jste tu!“ vykřikl Vlastimil a jeho hlas se odrazil od vysokého stropu.
Odpovědí mu bylo ticho. Jen z terasy u jižního průčelí zavěval mírný vítr a hýbal s pergolou, která vrhala na dlažbu jemnou síť stínů. Vlastimil vyběhl na terasu a pohlédl směrem k řece. Tam, kde stromořadí setkávalo zahradu s navigační cestou, uviděl postavu. Byl to muž v tmavém plášti, s klobukem staženým hluboko do čela. Stál naprosto nehybně a díval se na proud Vltavy.
Vlastimil snesl schody do zahrady tak rychle, až zakopl o okraj cesty. Když se zvedl a vyrazil k neznámému, muž se pomalu otočil. Vlastimilovi ztuhla krev v žilách. Tvář muže byla naprosto identická s portrétem Jana Otty, který visel v hale, jen byla vyblídlá, skoro průsvitná, jako by byla namalována vodovými barvami na mokrý papír.
Muž v plášti nepromluvil. Pouze pomalu zvedl ruku a ukázal prstem směrem k suterénu, kde byla kuchyně a temné kouty domu. Pak se usmál – byl to smutný, téměř soucitný úsměv – a v jediném mrknutí oka, kdy Vlastimil na vteřinu zamžmýřil kvůli oslnivému odlesku vody z řeky, muž zmizel. Nebylo slyšet žádné kroky, nezatřásla se ani jedna stopa v trávě.
Vlastimil se vrátil do domu, hnaný šílenstvou a nadějí. Slezl do suterénu, do chladných, vlhkých prostor, kde cítil pach země a starého kamene. Hledal hodiny, hrabal v prachu, vytrhoval uvolněné cihly ze zdí. Našel sice staré účetní knihy a zapomenutý inkoustovník, ale rukopis, který hledal, tam nebyl.
Když už zmarený vyrazil z vily ven, aby v noci opustil Zbraslav, zastavil se u východního průčelí. Na schodech vedoucích do zahrady ležela jedna jediná stránka papíru. Byla čistá. Bez jediného slova. Jen v pravém horním rohu byl zakreslen malý, precizní ornament, který přesně odpovídal ozdobám na fasádě vily.
Vlastimil nikdy nedozvěděl, zda rukopis vůbec existoval, nebo zda byl jen přiludkem jeho vlastní touhy. Ale každý, kdo dnes projde kolem tiché vily u řeky, může při určitém úhlu světla zahlédnout v okních prvního patra stín muže, který stále čeká, až někdo z návštěvníků pochopí, kam se skutečně schovaly slova, která nikdy neměla být přečtena.